Vždy jsem měla pocit, že musím svoji o deset let mladší sestru ochraňovat a pomáhat jí. Měly jsme spolu dlouho krásný vztah. Aspoň jsem si to myslela.

Sedím v koženém křesle v obýváku u mé sestry Petry. Je to pěkný byt, který si před lety pořídila s manželem. Možná že právě toto křeslo, na kterém teď zrovna sedím, si koupili za mé peníze. To je teď ale úplně jedno.

Moje sestřička se tváří udiveně a trochu rozhořčeně. Já jsem v šoku. Přece tohle nemůže udělat?

Ráda jsem jí pomohla

Před dvaceti lety jsem měla velmi dobré zaměstnání. Byla jsem na vrcholu kariéry, zvládla jsem rozvod i pubertu svých dětí. Proto, když mě přišla požádat o půjčku moje sestra, jsem ani na chvíli nezaváhala.

Moje milovaná mladší sestřička se totiž právě vdala a chtěli si s mužem koupit byt. Vzali si hypotéku. Ale byt bylo třeba také něčím zařídit. Půjčila jsem jim tehdy dvě stě tisíc.

Petra byla štěstím bez sebe a slibovala, že jen co se trochu finančně zmátoří, začnou mi půjčku splácet.

Vůbec jsem na to nespěchala

Z Petry se brzy stala maminka. Chodila jsem navštěvovat sestru a svoji malou, roztomilou neteřinku. O penězích se nikdy nemluvilo. Chápala jsem, že právě teď Petra nemá peněz nazbyt. A já na peníze také nespěchala.

A čas plynul a plynul. Pak se ale situace změnila. Před časem jsem totiž šla do důchodu. Peníze jsem sice úplně naléhavě nepotřebovala, ale řekla jsem si, že přece jen je na čase, aby sestra začala splácet.

Byl to pro mě neuvěřitelný šok

Během návštěvy u Petry jsem se jen tak mezi řečí zmínila, že bych potřebovala, aby mi vrátila alespoň část mé půjčky. Vytřeštila na mě oči a udiveně se ptala, o čem to mluvím. Prý jsem jí nikdy nic nepůjčila.

Byl to pro mě hrozný šok. Bylo mi jasné, že se u Petry nejedná o náhlou ztrátu paměti, ale že mi vše nestydatě popírá do očí. Nemůžu nic dělat. Žádnou smlouvu jsme tehdy nepodepsaly. Sestře jsem plně důvěřovala. Měla jsem ji moc ráda, ale už ji vážně nechci vidět.

Tereza D. (68), Kadaň