Kdo by si občas neřekl: Za co, pane bože, za co? Mě ale stíhalo doslova prokletí. Až díky náhodě jsem pochopila, proč musím tak trpět.
Od dětství jsem měla ze života peklo. Otec zemřel, když mi bylo osm, měla jsem tři mladší sourozence, o které jsem se musela starat.
Bydleli jsme na vesnici ve starém domě, kam zatékalo a v zimě táhlo, u domu ale byla obrovská zahrada a velký chlév plný zvířat.
Každé ráno, než jsem šla do školy, jsem musela nakrmit králíky, prase, kachny, slepice, kočku a psa, a pak dopravit sourozence do školy a školky. Maminka totiž pracovala na poště, kde musela být brzy. Moje dětství nebylo šťastné, připadala jsem si jako soumar a galejník.
Budeš se starat!
Na gymnázium mě nevzali, protože mi na učení nezbývalo mnoho času, a tak jsem byla ráda, že jsem se dostala na zdrávku. Nakonec jsem skončila v eldéence, kde jsem dělala od nevidím do nevidím a pořád mě někdo buzeroval.
Starat se obětavě o druhé nebyl můj sen. Nadřízení mě nikdy neměli v lásce a zažila jsem i šikanu. Za muže jsem si vzala opraváře praček, byl více v hospodě, než doma. Během pěti let jsem porodila tři děti a zbyla na ně nakonec sama. Lepší tři děti, než k tomu ještě doma agresivního ožralu, utěšovala jsem se.
Život se se mnou zkrátka nemazlil. Často jsem si říkala, za co takový trest? Až jsem jednou jela s nejstarší dcerou a kamarádkou do Polska na nákupy. A tam jsme navštívili cestou malý zámeček.
Paměť mě nešetřila
Zámeček se mi zdál povědomý, říkala jsem si, že jsem ho už někde viděla. Asi na nějaké fotografii, nebo v časopise? Už na schodišti, lemovaném různým parožím, když jsme kráčeli za průvodkyní, se mi najednou sevřel žaludek a rozbušilo se srdce jako zvon.
Za prvními dveřmi, napadlo mě, je velká místnost, ve vitrínách čínský porcelán, uprostřed kulatý stůl a vpravo visí velké benátské zrcadlo! A na stěně je velký obraz ženy v krásných šatech. Slzy mi vyhrkly z očí a najednou se mi zjevil obličej.
Bála jsem se vejít do místnosti za průvodkyní, že se moje představa stane skutečností. Když jsem spatřila obraz, vydechla jsem překvapením. Tu tvář jsem znala! Dokonce jsem věděla, že ten malý, bílý psík u nohou té ženy se jmenoval Leroy.
Dívala jsem se do chladných, povýšených očích dámy na obraze a zatočil se se mnou svět.
Kdesi v hlavě jsem uslyšela ječivý ženský hlas, jak křičí na celé okolí a vztekle dupe. Do toho jsem zaslechla pláč a nešťastné kňučení psíka, které se vzdalovalo – až najednou přestalo. Já ho vyhodila z okna! Hrklo ve mně.
Otočila jsem se na podpatku a utíkala ze zámku pryč, málem jsem spadla ze schodů, jak jsem brečela.
Trest jsem přijala
Zastavila jsem se až na nádvoří u kašny. Tam mě doběhla dcera. Seděly jsme spolu na lavičce a já se nemohla utišit. Věděla jsem, že jsem byla zlá a bezcitná a že to všechno, co se mi v životě stalo, je trest.
Musím ale říct, že se mi tím poznáním ulevilo. Jak jsem se smířila s osudem, jako bych zlomila prokletí. Od té chvíle žiju docela klidným životem. Bůh mě vzal nejspíš na milost.
Věra (57), Chrudim
