Než otec zemřel, požádala ho maminka, aby opravil hodiny s kukačkou. Tatínek to bohužel nestihl. Pár dní po jeho pohřbu ale hodiny začaly samy od sebe jít.

Maminka s tatínkem tvořili jeden z těch párů, kterým závidíte jejich čistou lásku. Byli spolu od sedmnácti let. Otec byl gentleman každým coulem. Choval se k ostatním tak, jak si přál, aby se lidé chovali k němu. Mamince by snesl modré z nebe.

Vždy, když jsem je někde potkala, se drželi za ruce a bylo cítit, jak moc se mají rádi.

Dělal vše pro její štěstí

Bydleli v menším domečku za městem. Dokud toho byl tatínek ještě schopen, plnil mamince všechna přání, co se týkala zahrady. I přes bolest zad šel a udělal, co po něm chtěla. A hlavně, dělal to s láskou. Maminka mu na oplátku doma vařila jídlo králů. Večer neseděli u televize, ale soutěžili, kdo dřív vyluští křížovku.

Ve stáří začaly tatínka zlobit nohy. Těžko vstával a někdy ušel sotva pár metrů a už si musel sednout. Hůř slyšel, ale jinak by se dalo říct, že mu v sedmdesáti pěti letech skoro nic nebylo. Jeho zálibou byla výroba kukačkových hodin.

Jedny udělal i pro maminku, když slavili třicet let manželství. Byly nádherné. Jednoho dne ale přestaly jít.

Nečekaná smrt

Maminka na něj hned uhodila, aby je spravil. „Já mám teď rozdělané jiné, udělám to později,“ odbyl ji. Nikdo jsme netušili, že tatínek v noci utrpí mozkovou příhodu, která ho převeze na druhý břeh. Ze dne na den tatínek odešel.

Taková ztráta byla v naší rodině znát. Maminka jen seděla a brečela. Jako rodina jsme se k ní sjeli a pomohli jí uspořádat otcův pohřeb.

Pronesla přání

Dva dny po pohřbu jsme seděli u maminky v kuchyni. Plakala, že tomu pořád nemůže uvěřit. „Odešel tak náhle. Moc mi chybí,“ vzlykla smutně. Pak se zadívala vedle do pokoje na kukačkové hodiny a řekla: „Ani ty hodiny nestihl spravit.

Kéž by znovu šly.“ Bylo mi jí líto. Chtěla jsem ty hodiny nějak opravit. Bohužel, nejsem zrovna dvakrát zručná, takže jsem se do toho ani nepouštěla.

Mluvila ze spaní

Zůstali jsme u maminky přes noc. Spala jsem vedle v pokoji. V noci mě probudil matčin hlas. „Ty mi je vážně opravíš? To by mi udělalo radost,“ zaznělo odvedle. Nedalo mi to a šla jsem se na maminku podívat.

Ležela a mluvila ze spaní. Pohladila jsem ji po vlasech a dívala se, jak i během spánku na tatínka myslí. Ráno vstala v podstatně veselejší náladě. Udělala nám lívance a pak mi špitla do ucha: „Pojď se mnou vedle, musím ti něco ukázat.“

Záhada

Zvedla jsem se a vyrazila za ní. Postavila mě před hodiny. Šly přesně na čas. „Jak se ti to povedlo?“ zeptala jsem se překvapeně. „Mně ne. To táta se za mnou v noci stavil. Slíbil mi, že je opraví, protože to před svým odchodem nestihl. Svoje slovo dodržel,“ vysvětlila mi.

Nevěřila jsem jí. Šla jsem se zeptat manžela, zda je neopravil on. Neopravil. Nikdo z rodiny si to nedokáže vysvětlit. Něco mezi nebem a zemí zřejmě existuje.

Klára S. (53), Přerov