Vysněný titul a vysoký plat byly tím hlavním, co mě hnalo k vytčenému cíli. Vysokoškolskému diplomu!

Blížily se mi padesáté narozeniny, ale já se cítila jako školačka. Vlastně právem, protože za pár dní jsem měla po mnoha letech usednout do školní lavice. Jen já sama se rozhodla k tak odvážnému a náročnému kroku!

Záviděla jsem spolužačce

Všechno začalo náhodným setkáním s dávnou spolužačkou ze základky. Už tehdy jsem ji neměla nijak ráda a lety se moje averze vůči ní jen zvětšovala a zvětšovala. Občas jsme se potkaly někde na nákupu a ona se hned chlubila svými úspěchy.

Opravdu se vdala za skvělého mužského, porodila dvě nadané a úspěšné děti a stihla se vzorně starat o nemocnou maminku. K tomu neuvěřitelně dobře vypadala a oblečená byla jako ze žurnálu!

Já si také nemohla na nic stěžovat, ale takových kvalit jako ona jsem zdaleka nedosahovala. Za sebou jsem měla bolestivý rozvod a problémy se synem.

Neodhadla jsem to

Za manžela jsem si také dokázala najít náhradu, ale jen obyčejného mužského, žádného podnikatele! No, tentokrát mi ta Miss úspěchů sdělila největší novinku: „No to víš, člověk nesmí zakrnět. Studuji už třetím rokem vysokou. Dokud nebudu inženýrka, nepolevím!“ chvástala se, a mně se udělalo mdlo.

Okamžitě jsem si umínila, že když ona, tak já taky! „Budu studovat na vysoké,“ oznámila jsem doma příteli a ostentativně mu neudělala večeři, aby si zvykal na krušné časy, které ho čekaly. Z mého odhodlání nebyli nadšení ani v zaměstnání.

Prý jim stačí moje obstarožní maturita! Já se ale viděla na školním tablu s červenou rourou v ruce. Prostě, také jsem chtěla zažít úspěch! První den studia proběhl přesně podle mých naivních představ. Všichni se usmívali a slibovali hory doly.

Tajemství

Potom ale začal brát můj sen rychle zasvé. S velkou dřinou a odřenýma ušima jsem postupovala od zkoušky ke zkoušce. Jen ta poslední, z jakéhosi firemního práva, byla pro mě nepřekonatelná. Poslední možnost opravy se blížila a já nic neuměla!

Moje sousedka z lavice do mě drkla loktem a procedila: „Školník!“

Překvapeně jsem se na ni otočila: „Jaký školník?“ Odpověď mě překvapila. Dozvěděla jsem se největší tajemství školy, určené jen pro vybrané. S problémy pomůže školník! Hned po vyučování jsem na něho šla zaťukat. Služební byt měl jako z katalogu a on sám vypadal trochu jako postraší manekýn.

Šla jsem pro pomoc

Pozval mě dál. Váhala jsem, ale touha po vzdělání mě hnala kupředu. Stali se z nás milenci. Za slib, že mi pomůže. Nebyl lhář. Testy, které mě čekaly, mi nejen ofotil, ale také vypracoval. Po pár letech práce ve škole by mohl vyučovat.

A zřejmě jsem také nebyla jediná zoufalá studentka toho oboru. Tak jsem dospěla k cíli. Stala se ze mě paní magistra! „Tak se asi rozloučíme, co?“ nadhodila jsem a pocítila smutek. Studium se mi totiž zalíbilo.

Zůstala jsem

Můj přítel mě ale opustil, protože jsem ho zanedbávala. A pořád jen brblal. Co s chlapem, který nemá rád chytré a studované ženy. Školníkovi ale moje studium života v jeho ložnici nebylo proti mysli.

Začala jsem k němu jezdit pravidelněji než před tím do školy. Byl sice o dost mladší, ale mému srdci blízký. Nastěhovala jsem se k němu a získala i nové zaměstnání.

Skvělá kariéra

Stala jsem se asistentkou na škole, kterou jsem tak trochu švindlem vystudovala! Aby moje studentky nenapadlo chodit na doučování, byla jsem na ně mimořádně hodná. Vlídná a plná pochopení. Co by člověk pro tak velkou lásku neudělal!

Barbora T. (57), Zlín