Moje maminka si vždy přála zjistit nevyjasněné věci z jejího dětství. Nikdy k tomu ale nenašla odvahu. Nedalo mi to a začala jsem pátrat sama.
Maminka sedí v salonku restaurace a je velmi nervózní. Chápu ji, ani já totiž nejsem v klidu. Po několika letech intenzivního hledání se má konečně završit mé dílo. A teď se najednou bojím, aby všichni přišli. Nebo aspoň někteří.
Má to být pro moji maminku ten nejkrásnější den. Zaslouží si ho.
Neradostné dětství
Moje maminka jako novorozenec byla dána do kojeneckého ústavu. Z dětského domova ji „osvobodili“ její adoptivní rodiče. Byla v rodině sice jedináček, ale moc pravé lásky a pochopení si neužila.
Adoptivní rodiče už byli starší, děti mít nemohli a moji maminku si vzali domů na naléhání příbuzných.
Bohužel. Oběma totiž, podle toho, co jsem slyšela, chyběl rodičovský cit, mateřská a otcovská láska. Takže maminka sice žila v úplné, ale nefunkční rodině. Kázeň měla jako na vojně, ale lásky, pomazlení a pochvaly se málokdy dočkala.
Nechtěla být sama
Dost tím citovým chladem trpěla a moc toužila po nějakém sourozenci. Když se dostala do puberty, dost necitlivým způsobem se dozvěděla, že je adoptovaná. Už tak nesmělou a zakřiknutou dívku to srazilo na kolena.
Nejenže ji nemají rádi její nevlastní rodiče, ale i ty vlastní se jí kdysi zřekli. To přece není samo sebou, že ji nikdo nechce. Od té chvíle se úplně stáhla do sebe.
Náš táta to vyřešil
Když náš táta potkal maminku, ihned se do ní zamiloval. Ona však díky svému negativismu a malému sebevědomí nevěřila, že ji otec miluje a že by vztah s ním měl skutečný úspěch. Zpočátku proto před tátou doslova utíkala, protože se bála zklamání. Otec to však nevzdával a nakonec si maminku odvedl k oltáři.
Doléhalo to i na nás
Odmalička mě i moje dva sourozence deptala maminčina pochmurná povaha. Její neklid a špatná nálada na nás velice doléhaly. Naštěstí náš otec byl proti těm jejím náladám naprosto imunní.
Později, když už jsem dospěla, jsem se od maminky snažila zjistit, proč nemám babičku a dědu. Jako děti jsme se ptaly a ona odpověď vždy zamluvila. I nyní se vysvětlení vyhnula.
Zalekla se smrti
Před několika lety měli s otcem ošklivou havárii. Táta bohužel nepřežil. Maminčino zranění nebylo vážné. O to hůř na tom byla její psychika. A tehdy poprvé začala vzpomínat na minulost a odkrývat všechny své bolesti před námi, jejími dětmi.
Ze všeho nejvíc chtěla vědět, kdo byli její rodiče a proč se jí zřekli. A moc si přála poznat, pokud existují, své sourozence.
Trvalo to dlouho
Rozhodla jsem se, že zjistím, co se zjistit ještě dá. Pomáhala mi sestra s bratrem i můj manžel. Byla to celkem zdlouhavá záležitost, ale povedlo se. Maminčini rodiče už nežijí, ale její čtyři sourozenci ano.
A postupně všichni projevili zájem poznat se se svojí ztracenou sestrou. Proto jsem uspořádala toto velké setkání. Konečně se možná dozvíme pravdu o maminčině dětství a o našich prarodičích. A máma bude mít sourozence.
Tereza K. (51), Olomouc
