Skoro plakal, když se mi přiznal ke ztrátě drahého prstenu. Dala jsem mu ho k dvacetiletému výročí naší svatby. Stál mě málem skoro celý můj plat!

Hned, jak jsem se na svého Ludvíka podívala, mi to bylo jasné. Něco se stalo. Připloužil se ke stolu a do jídla jen tak dloubal. To mu nebylo podobné! „Co se stalo?“ udeřila jsem na něho.

Tekly mu slzy

Domnívala jsem se, že odřel naše nové auto nebo dostal v práci výpověď. Když se přiznal ke ztrátě prstenu, skoro se mi ulevilo! Potom ale do mě vjel vztek. Jak mohl ztratit něco tak drahocenného? Vždyť ho sotva navlékl na ten svůj čím dál tlustší prsteníček! I když v poslední době zhubnul, tak možné by to bylo!

Kradmo jsem ho pozorovala, zda ho ta ztráta opravdu mrzí, ale jeho reakce mě utvrdila v jeho tvrzení. Měl málem na krajíčku! V koutku oka se mu leskly slzy. Nakonec jsem ho musela ještě utěšovat. Nový prsten ale čekat ode mě nemohl, na ten už jsem opravdu neměla peníze.

Chovala se podivně

„Neuvěříš, co se mi včera přihodilo!“ začala jsem netrpělivě líčit kamarádce příhodu s manželem a jeho prstenem. Tvářila se účastně a neustále mi přitakávala. Docela mě tou reakcí překvapila, vždycky byla spíš v opozici. To jsem na ní měla ráda.

Nikdy nešla s proudem, vždycky měla svoje názory a neostýchala se je sdělit, i když třeba někoho naštvala. Mě nevyjímaje. Přátelé ale od toho jsou, aby nás trochu srovnali do latě, a ne nám jen přitakávali. No ne? Rozešly jsme se v dobrém, ale přece jen o trochu chladněji než jindy.

Chtěla jsem se usmířit

Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet. Od té doby jsem jí nezavolala a ona mně taky ne. Po týdnu se mi po ní, po mojí Monice, začalo stýskat. „Vždyť mi vůbec nic neudělala,“ říkala jsem si v duchu. „To já jsem divná, ne ona!“

Myšlenky se mi honily hlavou asi dva dny a potom jsem se rozhodla ji navštívit doma. Proč volat, když se můžeme chvilku vidět a popovídat si! Koupila jsem pár chlebíčků a ze spíže vyndala lahvinku.

Vydala jsem se pěšky přes celé město a těšila se, jak si s Monikou vše vyjasníme.

Otevřela mi v domácím oblečku a já musela v duchu uznat, že jí to neskutečně sluší. Zhubla a jakoby i omládla! „Teda, Moniko, ty jsi jako vyměněná!“ vypadlo ze mě úplně spontánně. Ona ale moc přívětivá nebyla. Moje úmysly se usmiřovat byly najednou ty tam. Usedla jsem v obýváku do křesla a vyndala zabalené chlebíčky.

Ničemu jsem nerozuměla

Monika je mlčky převzala a šla je dát do kuchyně na tác. Já se z nudy rozhlížela po jejím vyšperkovaném obýváku a po chvíli si všimla něčeho lesklého. Na gauči, napůl pod polštářkem, ležel prsten. Velký a masivní.

Byl to prsten mého manžela! Nebylo pochyb, byl to šperk, na který jsem našetřila a nechala zhotovit u toho nejlepšího zlatníka ve městě! Popadla jsem ho a strčila do kapsy. Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet.

Vždyť manžel vždycky tvrdil, že se mu Monika nelíbí. Že není jeho typ! A jeho prsten na jejím gauči? Že by tu ten můj byl z úplně nevinného důvodu a ztratil prsten náhodou? To asi není moc pravděpodobné… „No tak si nabídni, když jsi je přinesla. Já nebudu, držím dietu…“ řekla Monika uštěpačně a usedla ode mě co nejdál.

Vysmála se mi do očí

Naštvalo mě to. Najednou jsem ji viděla úplně jinak. Už ne jako kamarádku, ale jako zrádkyni proradnou! „Moniko, co má tohle znamenat?“ zeptala jsem se a z kapsy vytáhla ten prsten. Hodila jsem ho na stolek. Chvilku mlčela a potom se zašklebila.

„No a je to venku. Prostě se milujeme. S tvým mužem. Už dlouho. Když přišel s tím ohavným prstenem, poručila jsem mu, aby ho sundal. Přece na mě nebude sahat s takovým kýčem na ruce! On se bránil, prý ho nikdy nesundává. Musela jsem se mu vysmát.

No, nedostal by, pro co si přišel, a tak nakonec povolil. Na prsten si potom už ani nevzdechnul, chudáček!“ líčila vítězoslavně.

Účel světí prostředky

Měla jsem mít vztek na manžela, ale já ho měla chuť bránit. Nevím, co se to se mnou stalo! Skoro jsem byla v pokušení se ho zastat. A hlavně do mě vjel neskutečný vztek. Přece téhle mrše neudělám radost a nevyklidím pole! Chce mi ukrást manžela! Ale to já nedopustím.

Ne, můj Ludvík patří jenom mně! To já ho živila na studiích, podporovala v kariéře. Vychovala s ním dvě děti. A teď by ho měla zdědit ona? To tedy nikdy! Popadla jsem ze stolku prsten, bouchla dveřmi a bez rozloučení odešla.

Procházela jsem se až do noci. Abych ze sebe dostala ten vztek. Domů jsem přišla klidná jako ovečka. O nevěře jsem se nezmínila ani slůvkem. Prsten jsem hodila za pračku, abych ho tam jako našla. A manželovi dala tu největší pusu, jakou kdy dostal. Aby na moji bývalou kamarádku navždy zapomněl!

Eva B. (63), Karlovy Vary