Prožila jsem krásný život s mužem, kterého jsem milovala a s ním i naše tři děti. Nehoda nám ho vzala. Když jsem potkala dalšího muže, dcera mě postavila před nejtěžší volbu.
Byla jsem s Tondou pětadvacet úžasných let. Jednoho dne, tři roky zpátky, se však můj muž nevrátil domů. Při cestě ze služební cesty usnul za volantem a čelně se střel s kamionem. Na místě zemřel.
Musela jsem to zvládnout
Tou dobou byly naše tři děti, Barunka, Štěpán a Adam, už dospělé. Každý z nich měl svůj život a já zůstávala úplně sama. První rok byl nejtěžší. Každý den se vzbudíte s pocitem, že to nemohla být pravda, že se to nestalo. A každý den přicházíte na to, že se vám to bohužel nezdálo.
„Mami, přijeď k nám, můžeš u nás zůstat,“ volaly mi na střídačku a dělaly vše pro to, abych se necítila sama. Ale já nechtěla. Když se stane taková tragédie, máte pocit, že kolem vás každý chodí po špičkách. Věděla jsem, že život musí jít dál. Alespoň pro ně. Sama jsem měla pocit, že jsem uvnitř umřela.
Vnučka mě rozptýlila
Brzy po Tondově smrti se naší nejstarší dceři Báře narodila vnučka Eliška. To mi hodně pomáhalo zahánět chmury. Miminko je vždy velké štěstí a malá Eli byla kouzelná! Každý den jsem se těšila na to, až mi přijde její fotka nebo až holky přijedou na návštěvu. Bohužel Bára následovala svého muže a bydleli ode mne sto kilometrů.
To byla škoda. Přesto jsem za nimi občas jezdila, naštěstí řídím. Ale nikdy jsem se dlouho nezdržela. Znáte to: Host a ryba třetí den smrdí! Po dvou letech od smrti manžela jsem potkala Tomáše.
Seznámili jsme se v práci, dělal u nás IT konzultanta a často jezdil na naši pobočku.
Kolikrát jsem si už i přála, aby se něco pokazilo a on se opět objevil ve dveřích. Něco mezi námi zajiskřilo a já si zase přišla jako puberťačka. Kolikrát jsem si vzpomněla na Tondu, zda by mu to nevadilo a jestli to není moc brzy.
Nakonec jsem však dala přednost lásce. Toužila jsem milovat.
Klukům to nevadilo
„Mami, chceme, abys byla šťastná,“ řekl mi tehdy Adam a Štěpán s ním souhlasil. Odjakživa měl v sobě úžasnou moudrost a životní nadhled. Dcera na to však měla jiný názor.
„Táta by se otáčel v hrobě, kdyby tě viděl,“ vpálila mi ve chvíli, kdy jsem jí chtěla Tomáše představit. Tím to ale neskončilo a spory začaly nabírat na intenzitě.
Hodně mě to trápilo a spoustu nocí jsem probrečela. „Ona to pochopí, nemůžeš být věčně sama,“ konejšil mě Tomáš. „Nechápu, proč se tátu snažíš někým nahradit,“ vyčítala mi Bára. Bolelo mě to.
O žádnou náhradu nešlo, jen jsem doufala, že ještě nejsem tak stará, abych zůstala do smrti sama.
Chová se jako mrcha!
Zašlo to tak daleko, že nesmím vídat Elišku. Mám zakázáno k nim jezdit s Tomášem a ona nechce jezdit k nám. „Eliška má jen jednoho dědu. Nechci, aby se s nějakým cizím chlapem vůbec bavila,“ tvrdí Barbora a já svoji dceru nepoznávám. Jak mi může tak ubližovat?
Už jsem neviděla Elinku půl roku. Ani fotky mi neposílá. Nevím, jak se mám k situaci postavit. Nechci se nechat vydírat vlastním dítětem, a navíc si myslím, že každý má právo na lásku. Pořád doufám, že mě dcera přestane trestat, ale zatím to tak nevypadá.
Sylva Z. (63), Tábor
