Sestru mám ráda, ale jejího manžela víc. Už jsem se nemohla dívat, jak s ním zachází. Začala jsem si ho půjčovat a dělala mu pomyšlení.

Zprvu jsem ho považovala za klasického podpantofláka. Sestře dělal, co jí na očích viděl, neodporoval, nehádal se. Každý měsíc odevzdal celou výplatu, do hospody nechodil, a dokonce doma gruntoval a žehlil. Člověk nevěděl, zda ho obdivovat, nebo se smát.

Štěstí jsem neměla

Postupem času jsem zjistila, že můj švagr není pod pantoflem. Je stratég, chytrý a inteligentní. Svoji ženu miloval a opravdu jí dělal pomyšlení. Zároveň si ale žil po svém. Nenápadně a jaksi bez povšimnutí svojí náročné manželky. Mně ho ale bylo stejně líto. A také, proč to nepřiznat, sestře jsem tak trochu záviděla.

Co měla ona a já ne? Jak to, že ona měla takové štěstí na chlapa, a já naopak tak velkou smůlu? Otec mého jediného syna utekl ještě dřív, než se kluk narodil. A manžel, kterého jsem si po pár letech našla, stál úplně za starou bačkoru. Když na mě vztáhl ruku, vyhodila jsem ho z domova!

Budu mlčet

Od té doby jsem zůstala sama se synem. Nebyly to špatné roky, i když mužská ruka nám oběma samozřejmě chyběla. Snažila jsem se nepřítomnost otce Lukášovi nahradit, ale nebylo to ono. Pořád se mě na tátu vyptával a já nevěděla, co mu říct. Že o něho nemá zájem?

Že na něho neplatí? A že má dávno jinou rodinu a na svého syna kašle?

Když se syn osamostatnil, neměla jsem už vůbec nikoho, kdo by vyměnil žárovku nebo spravil kapající kohoutek. Jediným chlapem v naší rodině byl švagr.

„Tomáši, nespravil bys mi, nepomohl bys s tím či oním, nezařídil bys tamto?“ ptala jsem se ho dost často k nelibosti sestry.

On ale byl ochotný mi pomáhat, tak s tím nemohla nic dělat. Časem ale nezůstalo jen u toho. Se svým švagrem jsem se sblížila. Stal se mým tajným milencem!

„Miládko, tvoje sestra se o tomhle nesmí dozvědět, rozumíš?“ kladl mi na srdce vždy, když ode mě odcházel. Já musela slíbit, že budu držet jazyk za zuby.

Podezírala ho

Tak snadné to ale nebylo. „Kdepak jste, přinesla jsem vám něco na zub,“ ozvalo se právě v té nejnevhodnější chvíli. Byli jsme zrovna v ložnici, když jsme k našemu velkému zděšení zaslechli hlas mojí sestry. Ani jsem nevěděla, že má od mého bytu klíče.

Asi jsem jí je kdysi dala a zapomněla na to. Nebyl čas se oblékat.

Svého milence, jejího muže, jsem nacpala do skříně a sama rychle vyběhla z ložnice. Takové klišé! Člověk by ani nevěřil, že je něco tak hloupého možné. „Mám migrénu a spala jsem,“ tvrdila jsem sestře rádoby přesvědčivě.

Ona se ale nedůvěřivě rozhlížela kolem sebe: „A kde je Tomáš? Tvrdil mi, že bude u tebe něco spravovat. Že on má nějakou ženskou?!“

Stále je mým milencem

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Tak zrovna já mám sestře vyvracet Tomášovu nevěru! Vyprovodila jsem ji tehdy až domů, jen abych se jí zbavila. Spěchala jsem vysvobodit Tomáše ze skříně.

Zamkla jsme ho v ní, aby se k němu ta jeho žárlivka nedostala. Od té doby jsme opatrnější. Ale náš poměr neskončil. Výčitky si nedělám. Sestra má, co si zaslouží. A my vlastně taky! Dokud se náš vztah neprozradí, budeme všichni spokojení. A tak to má být, ne?

Milada P. (56), Ústí nad Labem