Být matkou samoživitelkou a mít pět dětí je peklo. Bylo to nad moje síly, u okolí jsem ale pochopení neměla – máš, co jsi chtěla!

Bylo mi devatenáct, když jsem se musela vdávat, na cestě byl nejstarší Petřík. S Jurajem, mým manželem, jsem se znala jen pár měsíců. „Rodina má být velká,“ vykřikoval neustále. Dva roky po Petrovi přišla na svět Janička. Po ní Hanička.

V pětadvaceti jsem měla tři děti a těšila se, až půjdu do práce. Na všechno doma jsem byla sama. „Dobře vás živím, tak mám o víkendu nárok si odpočinout,“ hájil se Juraj, když jsem chtěla, aby si s dětmi hrál. Neplánovaně jsem otěhotněla počtvrté. A byla to rovnou dvojčata!

Když jsem se vrátila z porodnice s Jiříkem a Terezkou, myslela jsem, že se zhroutím. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Juraj přišel o práci, protože zrušili fabriku, kde pracoval. Začal pít a jeden den mi oznámil, že se chce rozvést!

Dalších několik let mám v mlžném oparu. Vůbec nevím, jak jsem ten kolotoč zvládala. Jsem knihovnice, plat mi nestačil. Alimenty chodily, ale Juraj měl údajně málo peněz, takže to byly jen ty nejmenší částky.

Děti ho přestaly zajímat. Po večerech jsem ještě uklízela kanceláře a o víkendech chodila pomáhat s úklidem do domácností. Kdo hlídal děti? Staraly se samy o sebe. Moje máma zemřela, sestra se vdala a měla rodinu.

Děti vám vezmeme!

„Vaše děti běhají bez dozoru po ulici,“ řekla mi sociální pracovnice, když mě někdo udal. – „A jak to mám dělat?“ vzdychla jsem. – „To jste si měla rozmyslet předtím, než jste si pořídila tolik dětí,“ měla jasno úřednice. Visel nade mnou Damoklův meč, že mi děti vezmou.

Modlila jsem se, aby se stal zázrak. A ten se opravdu stal. Do našeho domu se přistěhovali manželé kolem čtyřiceti. Děti mít nemohli. On byl právník a ona lékařka. Jednou mě pozvali na chatu i s dětmi. Ty tam byly tak šťastné!

V životě si neužily tolik jídla dosytosti, jako u hodné tety Soni a strýce Jonáše.

Úžasná nabídka

„Víš ty co?“ napadlo Soňu, když jsem jim povyprávěla svůj osud, „My ta tvá dvojčátka adoptujeme! Manžel všechno vyřídí!“ V tu chvíli se mi to zdálo jako úžasné řešení! Stali jsme se velkou rodinou. Společně jsme trávili všechny svátky a děti jezdí na chalupu dodnes.

Petr i Janička mají už vlastní rodiny, Hanička žije se mnou. A dvojčata? Ta studují vysokou! Jsem šťastná, že to tak dopadlo. A Juraj? Dopadl špatně. Vídám ho jako bezdomovce. Já se k němu ale neznám, a děti taky ne. Jako se neznal on k nám.

Zdena (53), Praha