To červené víno z jeho saka už nikdy nepustilo. Možná je to znamení, že i naše láska v nás zůstane napořád. Pevně v to doufám.

Byla jsem na svatbě své dobré kamarádky, ale více než krásná nevěsta, která mě pochopitelně dojala už ráno, mě zajímal sympatický ženichův svědek. Ten den jsme se viděli poprvé a hned mě vedl k oltáři. Jak poetické.

Žádná romantika v tom ale nebyla, nám svědkům nezbývalo nic jiného. Sotva jsme se seznámili, šlo se na obřad. I tak málo mi ale stačilo, abych o tom klukovi, který se jmenoval Adam, chtěla vědět víc.

Ta holka s kytkou

Jen sebrat odvahu a jít si s ním popovídat. Ale přesně tohle neumím. Vždycky jsem byla tichá a odměřená, neuměla jsem navázat konverzaci s nikým cizím a nenáviděla jsem být středem pozornosti. A to se mi ten den vůbec nedařilo.

Přitom jsem si stoupla schválně tak daleko, abych mezi vdavekchtivými chytačkami květiny byla spíše jen tak do počtu. I tak ale ten zpropadený pugét spadl přímo na mě. Od té doby jsem pro všechny svatebčany byla „tou holkou, co chytila kytku“.

S takovou jsem už vůbec neměla odvahu za Adamem jít. Vypadalo by to, že „ta holka s kytkou“ rovnou uhání ženicha. „Koukáš na něj celý večer, jdi za ním!“ popichovala mě kamarádka Stela, která mě měla přečtenou.Vždy byla tou nejprůbojnější z naší party.

Možná proto byla už tři roky, vdaná, zatímco já stále nešťastně nezadaná. „To nedokážu,“ přiznala jsem bez boje, že neumím začít konverzaci s cizím člověkem. Stela se napila ze své sklenky s vínem a povzdechla si: „Jsi jako malá. Pojď se mnou, já vám dám námět k hovoru!“

Než jsem stačila protestovat, táhla mě přímo k Adamovi. Jestli nás teď začne dávat dohromady, jako dvě malé děti, seberu se a uteču, letělo mi hlavou. Ale to, co měla Stela za lubem, mě ani ve snu nenapadlo.

Když jsme procházely kolem Adama, nenápadně v ruce zvrtla sklenku s červeným vínem, a to se rozlilo přímo na Adamovo šedé sako. „Moc se omlouvám. My ti to vyčistíme,“ sehrála brilantní herecké číslo a přitom na mě mrkla. Ta pletichářka!

Obrovský flek

Téma k hovoru nám rozhodně dala, a taky práci na následující hodinu, kterou jsme s Adamem strávili v koupelně drhnutím obrovského fleku na saku.

„Nepůjdeme radši tancovat?“ zeptal se mě nakonec Adam, když jsme oba pochopili, že to dobré červené už nejspíš nikdy nepustí.

A od toho večera jsme se nepustili ani my. Do roka a do dne, jak věštila i chycená kytka, byla mým svědkem na naší svatbě Stela, bez jejíž lásky k vínu, bych asi to své štěstí ještě stále hledala.

Iveta (51), Brno