Máma se jednoho dne vrátila z práce a zářila jako hvězda. Takovou kytici, jakou šťastně svírala v náručí, jsem v životě neviděla.

Je moje máma šťastná? Bála jsem se, že nijak zvlášť. Vychovávala mě sama a ani se nikdy nevdala, táta utekl krátce po mém narození. Jestli potom s někým chodila, nebo nechodila, nemám tušení, pokud ano, dokázala to přede mnou dokonale utajit.

Ale asi to nebylo nic vážného, protože domů si nikdy nikoho nepřivedla. Naivně jsem se domnívala, že si my dvě vystačíme a že je nám dobře, že nikoho nepotřebujeme, ale kdysi dávno na Valentýna jsem zjistila, že se trošku pletu.

Když se tehdy máma vrátila z práce, vypadala jako Alenka v říši divů. Za velikou kyticí červených růží se skoro schovala, když ji dala do vázy, všimla jsem si, že jí září oči tak jako ještě nikdy. „Od koho jsou?“ vydechla jsem.

Tehdy mi bylo bezmála třicet, ale jakživa jsem tak ohromnou kytici růží neviděla. Máma byla rudá úplně stejně. Pokrčila rameny a povídá: „Neznámý dárce. Nebyla tam cedulka.“

V mém věku!

Růží bylo jedenadvacet. Máma nedělala nic jiného než přemýšlela, kdo by mohl být onen tajemný ctitel. Už to ani přede mnou netajila. Naopak, byla ráda, že si o tom má s kým povídat. „V mém věku!“ divila se.

„Neuvěřitelné. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikdo mě nenapadá.“ Taky jsem si poctivě lámala hlavu. „Musíš mít ctitele přímo u vás v budově, ne?“ domnívala jsem se. „Když ti to položil na stůl do kanceláře.“ Namítla: „Tam se dostane každý, klidně i zvenku. Mohl to být kdokoli.“

Ožila jsem: „Takže i od nás z baráku? Hele, mně se kolikrát zdálo, že po tobě kouká Hlavsa z prvního patra.“ Zasmála se: „No ten mi zrovna včera vynadal, že jsme nedbale odklidily sníh, když na nás byla řada. Hlavsa to nebyl. Bude mu sedmdesát, chodí po doktorech, ne na rande.“

Oči plné slz

Až nás od samého přemýšlení bolely hlavy. Nazítří přišla máma z práce jako opařená. Schlíple seděla u kuchyňského stolu, vzdychala a zapalovala si jednu cigaretu od druhé. „Stalo se něco?“ vyzvídala jsem nervózně.

Bez ptaní jsem jí uvařila kafe, silné až strach, se třemi kostkami cukru, protože sladké uklidňuje. Vzhlédla s očima plnýma slz. „Bylo to nedorozumění,“ štěkla. „Jak taky jinak! Růže patřily Ivance, kolegyni, která sedí vedle.

Ten její Jarda z účtárny si spletl stoly. Ivance je jedenadvacet a je krásná jako obrázek.

No tak se to vysvětlilo.“ Teď už brečela. Nezbylo než kousnout do kyselého jablka. „Mami,“ zašeptala jsem, „Tys byla celý ty roky nešťastná, viď?“ Pohlédla na mě s opravdovým údivem. Potom vstala, objala mě a povídá: „Jak bych proboha mohla být nešťastná, když mám tebe?“

Jana (57), Zlín