Toužila jsem se vdávat, ale přítel Marek se stále neměl k tomu, aby se vyslovil. A tak nad naším vztahem visel pomyslný Damoklův meč.
Říká se, že po určité době vztahu by se měli lidé vzít. Někde jsem četla, že tou hranicí je šest let. Pokud nedojde k zásnubám, vztah prý spěje k zániku. Myslela jsem si, že to jsou jen pouhé řeči, ale pak jsem se v podobné situaci sama ocitla.
Marné čekání
Se svým přítelem Markem jsem chodila už sedm let a opravdu jsme poslední rok měli krizi. Já se totiž chtěla vdávat, ale on se stále k žádosti neměl. Když jsme na to zavedli řeč, zdůvodňoval to tím, že na svatbu nemáme peníze.
Sice byla pravda, že jsme neměli nic našetřeno, ale já zastávala ten názor, že když stanovíme dostatečně vzdálené datum, peníze se seženou. Avšak nic naplat, žádost byla na něm.
Místo svatby dovolená
Když se blížilo léto, přišel Marek s tím, že by se rád podíval do Říma a že naplánujeme dovolenou. Nevěřila jsem svým uším! Na svatbu ušetřit nemůžeme, ale na dovolenou ano?
Pak mi ale Marek řekl, že si nějaké peníze dal stranou a chtěl by mi tu dovolenou darovat k mým narozeninám, které mám v srpnu. Souhlasila jsem tedy a v duchu jsem se pomalu smiřovala s tím, že svatba prostě nikdy nebude.
Samé hloupé hádky
V srpnu jsme odletěli na čtyři dny do Říma. Od začátku mezi mnou a Markem panovalo napětí a hádali jsme se kvůli každé maličkosti. Čtvrtý den jsme se vyrazili podívat na Španělské schody.
Byl podvečer, příjemně teplo a já si říkala, že to snad konečně bude pěkný večer. Jenže jsme se zase pohádali, protože Marek mi začal říkat, že moc rychle mluvím a nerozumí mi. Taková naše „klasika“. Řekla jsem mu, ať si trhne nohou, a šli jsme pryč.
Osudová otázka
Jenže po chvilce mě Marek poprosil, abychom se na ty schody vrátili. Nechápala jsem sice proč, ale šla jsem. Když jsme došli zpátky, vytáhl Marek zásnubní prsten a požádal mě, zda si ho vezmu. Oněměla jsem překvapením. Tohle bylo to poslední, co bych čekala. Když jsem se konečně vzpamatovala, řekla jsem ano.
Vytoužená rodina
Od té doby jakoby se vše mezi námi obrátilo o sto osmdesát stupňů. Tím, že se Marek konečně vyslovil, mě přesvědčil, že má náš vztah budoucnost. Že mě skutečně miluje a počítá se mnou. Oba jsme se začali snažit a naše malicherné hádky se omezily na minimum.
Svatbu jsme měli o šest měsíců později. V ten den jsem byla neskutečně šťastná. Předčilo to jen zjištění o necelý rok později, že čekáme miminko, a devět měsíců nato pak dar v podobě naší dcery Aničky. A to byl začátek našeho krásného společného rodinného života.
Karolína J. (51), České Budějovice
