Když jsem se dozvěděla, že moje tchyně umírá, zhroutil se mi svět. Měly jsme spolu totiž krásný vztah. Byla jako moje druhá máma.

V té době jsem čekala své první dítě a moc jsem si přála, aby se tchyně dožila jeho příchodu na svět. To se mi bohužel nesplnilo.

Skvělá ženská

Moje tchyně Vladimíra byla tou nejlepší ženskou na světě. Svým způsobem mi nahradila matku, která mi před lety zemřela. Náš vztah byl přátelský. Její odchod nás s Jirkou zničil. Vladimíra se ke mně chovala spíš jako maminka než tchyně.

S láskou o nás pečovala, zajímala se o nás. Jirka tu čistou povahu po své mamince zdědil. Lepšího muže jsem si snad ani nemohla přát. Věděla jsem, že on bude otcem mých dětí.

Smutné sdělení

V době, kdy se tak stalo a já otěhotněla, jsme se dozvěděli ještě jednu novinu. Bohužel už ne tak radostnou. „Nemá smysl vám lhát. Jsem nemocná a moc času mi nezbývá,“ sdělila nám jednoho dne tchyně. Nesměli jsme se na nic ptát. Zkrátka jen chtěla, abychom to věděli.

Bylo jí stále hůř

Když jsme jí řekli, že jsem těhotná, hořce se rozplakala. Jako kdyby už v tu chvíli věděla, že své vnouče nikdy neuvidí. První dva měsíce těhotenství mi bylo zle, zato Vladimíra vyloženě kvetla.

„Možná to není tak vážné,“ pronesl Jirka při pohledu na svoji maminku. V polovině těhotenství se to ale změnilo.

Zatímco já mohla energii rozdávat, tchyně slábla. Týden od týdne jí bylo hůř. „Já se své vnučky nedožiji,“ posteskla si. „Jak víš, že to bude holka? Ani my to ještě nevíme,“ divila jsem se její jistotě. „Bude to krásná holčička po tobě, uvidíš,“ řekla a pohladila mě po tváři.

Blížil se její konec

Lámalo mi srdce, dívat se na ni, jak umírá. Bohužel jí nebylo pomoci. Tři týdny před termínem porodu si mě k sobě zavolala. „Jsi pro mě jako dcera, kterou jsem nikdy neměla.

Dobře se o Jirku a tu malou postarej,“ kladla mi na srdce a já tušila, že její konec se blíží. „Slibuji ti, že se na ni přijdu podívat. To si nenechám ujít,“ dodala ještě.

V den, kdy mě se silnými kontrakcemi přijali do porodnice, Vladimíru odvezli do špitálu. Putovala na plicní ventilaci. Po dvanáctihodinovém porodu jsem konečně držela dceru v náručí. Jirka velmi plakal.

„Vím, že se to teď nehodí, ale před chvíli jsem měl telefonát z nemocnice. Mamka…,“ dál už nebyl schopný mluvit.

Slov nebylo třeba. Já i manžel jsme vnímali tu obrovskou ztrátu. Když nás pustili domů, dcera s námi spala v ložnici. Jednou jsem se o půlnoci vzbudila a viděla, jak se otevírají dveře. Byly slyšet i kroky, a pak do pokoje někdo vešel.

Noční návštěva

Prošel uličkou kolem postele ke kolébce s dcerkou. Chtěla jsem Jirku vzbudit, ale měla jsem úplně ztuhlé tělo, jen srdce mi hrozně bušilo. Celé to trvalo pár vteřin. Pak najednou napětí povolilo, postava zmizela a dcera v postýlce tak zvláštně vzdychla. Myslím, že Vladimíra splnila svůj slib, že se přijde na malou podívat.

Lenka H. (43), Brno