S přibývajícími léty stále víc vzpomínám. Možná si své dětství idealizuji, nejspíš mi zůstaly jen krásné vzpomínky, ale byl to můj život, který mohu vyprávět po svém, jak to vidím já.
Odpočítejte léta a zjistíte, že jsem spatřila světlo světa v době, která radosti moc nenabízela. Ale rodiče se snažili nás děti před tím vším uchránit, jak jen to bylo možné v jejich silách.
Měla pravdu
„O všechno můžeš přijít, jen láska ti zůstane,“ říkávala mi maminka. „Lásku ti nikdo nikdy nevezme, nepřijdeš o ni, pokud se jí sama nevzdáš.“ Dneska vím dobře, že měla pravdu.
Když malotřídku tatínkovi zrušili, ještě mu zůstala místní knihovna, kterou budoval se svými předky, a divadlo. Venkovský ochotnický spolek, který se scházel, aby, jak tatínek vzpomínal, všichni na chvilku zapomněli na dobu, ve které žili. Hrávali Lucernu a Maryšu a pracovali v družstvu.
Všichni jsme hráli
Tatínek pak začal nosit z knihovny knížky, které už prý nikdo nesměl číst, ale my děti jsme o tom nikde nesměly mluvit. Knihovnu tatínkovi nakonec zrušili. Zůstalo mu divadlo a také muzicírování. Hrával se sousedy v kapele, která doprovázela nebožtíky na poslední cestě.
Po pohřbech bylo vždycky veselo. „Smutek a radost patří k životu,“ řekl mi, když mi bylo divné, jak se někdo může radovat z toho, že někdo umřel. V patnácti jsem poprvé hrála divadlo.
Už několikrát předtím jsem se prošla po jevišti v hospodě, ale tohle bylo najednou jiné.
Už jsem dospěla
Hrála jsem princeznu. A ne ledasjakou, Pampelišku, která s Honzou utekla do světa, protože pan král ji chtěl provdat za někoho, koho nechtěla. Honzu siláka hrál skutečný Honza a já se do něho zamilovala.
Tatínek tenkrát říkal ustaraně, že to divadlo nějak moc prožívám. Maminka mu to rozmlouvala: „Nech tu holku, ať pozná lásku.“
Jenže tatínek se bál, že zvlčíme, jak říkal mamince, když si myslel, že ho neslyším. Doba se uvolňovala a my s Honzou jsme jezdili do města na jedenáctiletku, která se najednou změnila na gymnázium. „Nezvlčím,“ ujišťovala jsem tatínka, když měl zase starosti. „Jsem už přece dospělá,“ dodávala jsem sebevědomě.
Snili jsme
„No právě,“ bál se tatínek. „Holka si nedá pozor a malér je na světě,“ rozumoval, když mu domlouvala i maminka. „Ale ti dva se přece mají rádi,“ argumentovala. Měla pravdu. Honza byl mojí první láskou, mojí první velkou láskou.
Plánovali jsme, jak spolu budeme žít, že budeme mít spoustu dětí, takové ty zamilované sny.
Bylo to štěstí
Doba se zase změnila a začalo přituhovat. „Měli jsme vyrazit do světa, Pampeliško,“ říkal mi Honza. Pořád mi říkal Pampeliško. Jenže já už měla pod srdcem Petra a Pavla. Dvojčata. „To už nejde,“ vzdychla jsem.
Nedovedla jsem si představit, že ve svém stavu se budu někde harcovat. Honza to věděl, zůstali jsme. Děda učil kluky na trumpetu, babička jim k tomu zpívala. A začali s dědou dávat dohromady kapelu.
Byl to šok
Prožila jsem s mým Honzou krásný život. Nebýt havárie, kdy už se nevrátil. Sedávám u okna a vyhlížím. Vlastně nevím koho. A vzpomínám. Radost a smutek patří k životu. Kde jsem to slyšela? Vzpomínám na svoji první velkou lásku.
Jiřina P. (70), Lanškroun
