Bývaly časy, kdy jsme se měli rádi, dětství jsme prožili spolu, až pak nás rozdělil život a rodinné sváry. Dnes doufám, že se duše našeho Pavla po smrti umoudří.

Dětství jsem měla krásné. Se svým bratrancem Pavlem jsme se měli rádi. Pavel byl o trochu starší, a navíc kluk z města, nikdy se ale nade mě nepovyšoval, spíš si hrál na ochránce. Hodně jsme toho společně jako děti prožily.

Naše vztahy se pokazily až v dospělosti. A nebylo to naší vinou.

Pavlova manželka se totiž absolutně nesnesla s mým mužem Janem. Jak se uviděli, do deseti minut si vjeli do vlasů. Nepomohlo nic, nakonec zbylo jediné řešení − stýkat se co nejméně. Naše rozvětvené příbuzenstvo pořádalo často různé akce a oslavy. I tam jsme dělali všechno pro to, abychom se nepotkávali.

Dědictví vše zhoršilo

A to se ještě zhoršilo, když zemřela teta Maryška, která byla bezdětná a většinu dědictví odkázala mně. Na Pavla zbylo jen málo. V tu dobu mezi námi vzplála opravdu strašlivá nenávist. A pak přišla bratrancova nemoc.

Myslela jsem si, že se Pavel díky ní změní. Kdykoli se totiž někdo z příbuzenstva ocitl ve složité situaci, ostatní se kolem něho semkli a pomáhali mu, jak to jen šlo.

Byla jsem připravená udělat pro něho maximum. A doufala jsem, že tím se naše vztahy srovnají nebo zlepší. Pavel však odmítal návštěvy, a když ležel v nemocnici, nechal mě vyhodit, když jsem za ním dorazili.

Šla jsem na hrob

Vypadalo to, že bratranec svůj boj o život nakonec vyhrál, a mně spadl kámen ze srdce. Jenže pak se najednou nemoc vrátila znovu a ve větší síle – tak, jak to rakovina umí.

Připadala jsem si, že se vnucuji, ale opravdu jsem chtěla bratranci pomoci, stepovala jsem před jejich bytem jako žebrák, ale slitování jsem se nedočkala. Pavel na mě křičel i tehdy, když bylo vidět, že má kruté bolesti. Vyhrožoval, že až zemře, nedá mi pokoj a bude mě strašit.

Samozřejmě jsem to nebrala vážně. Na posmrtný život jsem nevěřila. Cítila jsem jen lítost. O Pavlově smrti jsem se dozvěděla až zprostředkovaně a dávno po pohřbu. Jeho žena uspořádala jen malý obřad pro zvané, a mezi těmi jsme já s manželem nebyli.

Uplynulo několik dní a nedalo mi to. Šla jsem se podívat na bratrancův hrob. A v ten den jsem pochopila, že nenávist může trvat i po smrti. Na náhrobní desce se mi najednou před očima začaly objevovat nenávistné nápisy! Rychle se střídaly a mizely, a měly ohnivý okraj.

Málem jsem omdlela hrůzou. Ze hřbitova jsem utekla. Když jsem o tom řekla manželovi, nechtěl mi věřit. Další den jsme se proto vydali na hřbitov společně. Všechno se opakovalo, a bylo to ještě v horší podobě.

Můžu jen doufat

Tak jsme to nakonec vzdali. Letos to už bude pět let, co je bratranec po smrti. Za tu dobu jsem zkusila jít k jeho hrobu ještě několikrát. Protože jsem věděla, co mě čeká, už mě to tak nevystrašilo.

Zkouším to a říkám si, že čas bratrance změní. Snad se s tím věčným hněvem nesetkám i po své smrti. Doufám, že pak naše duše dojdou usmíření a budeme přáteli jako v dětství.

Ludmila (67), Olomouc