Měli jsme všechno, manžel podnikatel velmi slušně vydělával, v synovi Honzíkovi se viděl, každé léto jsme jezdili na dovolenou k moři, v zimě do hor… Byli jsme tehdy moc šťastní.

Zpětně musím říct, že jsme si opravdu žili jako v pohádce, a já si myslela, že to tak bude napořád. Bohužel, naše štěstí trvalo jen pár let. Petr se najednou začal měnit.

V podnikání se prý vyskytly nějaké nečekané potíže, ale tvrdil mi, že jde jen o přechodný stav, že se všechno zase brzy zlepší.

Já mu samozřejmě věřila a snažila jsem se ho podporovat, jak jen se dalo. Bylo mi to sice líto, ale oželela jsem i plánovanou exotickou dovolenou, hlavní pro mě bylo, abychom byli spolu a spokojení.

Začal se měnit

Jenže spolu jsme byli čím dál tím míň. Domů chodil pozdě, ustaraný, sotva se mnou promluvil. Ty tam byly najednou naše společné večeře v drahých restauracích. Až jsem začala Petra podezírat, že si našel milenku. Jenže pravda byla mnohem horší.

Jednoho dne k nám přišli exekutoři a všechno, co mohli, odnesli, ostatní věci oblepili páskami.

Nechápala jsem to, byla jsem zrovna doma sama se synem, křičela jsem na ně, co si to dovolují, ale oni mi jen zamávali před očima nějakým papírem a vůbec se se mnou nebavili.

Volala jsem Petrovi, ale nebral mi telefon, nemohla jsme dělat vůbec nic. Byla jsem úplně zničená. Seděla jsem v našem domku a čekala, až se Petr vrátí a něco s tím udělá. Byla jsem bezradná.

Ale když konečně Petr přišel a já mu s pláčem ukazovala, co se tu stalo, a čekala, že to nějak vyřeší, jen zavrtěl hlavou a pak se přiznal.Řekl mi, že už před rokem začal s hazardem – měli prý v práci problémy a on potřeboval rychle sehnat peníze.

Úvěr mu v té době nechtěli dát, a protože občas chodil na pivo s kolegou do jedné herny a někdy si tam s pár stovkami zahrál, vídával tam někdy lidi vyhrávat třeba i tři sta tisíc za večer, rozhodl se to taky zkusit.

Jen to zkusil

Hned napoprvé měl docela štěstí, a to se mu zalíbilo. Začal hernu navštěvovat častěji – a také častěji prohrával. Hazardu úplně propadl a nakonec během pár měsíců prohrál několik milionů z podnikových peněz. Nedokázal už ale svoji vášeň ovládnout, a tak se zadlužil.

Dům budeme muset prodat. Sliboval ale, že tohle pro něj je velké ponaučení a prosil mě, abych s ním zůstala, prý se půjde léčit a nechce o mě ani o syna přijít… Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct.

Vzala jsem si pár dnů na rozmyšlenou a odstěhovala se se synem k rodičům. Ti mi radili, abych požádala o rozvod, dokud je čas, ale já měla za to, že jako manželka musím při svém muži stát v dobrém i ve zlém, jak jsme si to při svatbě ostatně slíbili.

Léčení nepomohlo

Následující měsíce byly hrozné. Petr přišel o práci, o spoustu přátel, majetek mu zabavili a z prodeje domu skoro všechno padlo na poplacení jeho dluhů.

Já stále bydlela u rodičů, musela jsem si zvyknout na úplně jiné životní podmínky, našla jsem si práci a malý Honzík putoval do školky.

Petr pak opravdu nastoupil na léčení. Já se začala o problematiku závislosti na hraní zajímat, přečetla jsem o tom, co se dalo, a nebyla jsem z toho vůbec ráda.

Všude tvrdili, že když gamblerství jednou někdo propadne, bude gamblerem už navždy, podobně jako tomu je u alkoholiků. Může i léta „abstinovat“, ale stačí málo, aby v tom byl zpátky. Já ale věřila, že to Petr dokáže, už kvůli mně a Honzíkovi.

Po návratu z léčení si pronajal malý byt a  zdálo se, že mu to jde dobře. Asi po roce mi navrhl, ať se k němu s Honzíkem nastěhujeme, že budeme žít zase společně, byť ve skromných podmínkách.

Stále jsem ho milovala a myslela si, že už se dost poučil a nějak se z toho společnými silami vyhrabeme. Asi týden předtím, kdy mělo proběhnout stěhování, Petr do závislosti opět spadl, a to raketovou rychlostí.

Tvrdil mi, že vlastně nevinně, byl s jedním známým sledovat fotbalový zápas v jednom baru – a tam měli automaty. Napadlo ho, že vyzkouší, jen s trochou drobných, jestli to zvládne. Ale tuhle zkoušku neustál. Už druhý den zase hrál a za pár dní byl zase zadlužený u onoho známého.

Ten mi to také přišel říct a chtěl peníze po mně. Vyhodila jsem ho. Rodiče u toho byli a řekli mi, ať stěhování zruším a na Petra zapomenu.

A doporučili mi, abych podala žádost o rozvod, protože jeho dluhy padají i na mě – jestli to takhle půjde dál, odnesu to já a Honzík.

Měli pravdu – Petr si kromě dluhu u známého vzal i nějakou rychlou půjčku, aby mohl hrát, Do telefonu mi tvrdil, že už to má pod kontrolou, že jen vyhraje zpátky to, co dluží, a nechá toho. Ale já měla jasno.

Radikální řešení

Žádost o rozvod jsem podala druhý den. Udělala jsem dobře, protože Petr se znovu „rozjel“. Než nás rozvedli – a šlo to rychle, dlužil zase všude možně desítky tisíc. Mohlo to být mnohem víc.

Postupně jsem ze svého platu splácela dluhy, co mi po něm zbyly a on nastoupil znovu na léčení. Nebýt Honzíka a mých rodičů, nevím, jak bych to zvládla. Musela jsem sebe i syna od Petra úplně odstřihnout.

Pak jsme se se synem odstěhovali do jiného města, kde jsem začala nový život. Dodnes na tu dobu nerada vzpomínám, ale myslím, že jsem udělala dobře. O Petrovi nemám moc zpráv, syn, dnes už dospělý, o něm nechce ani slyšet, ani ho vidět. Nedivím se mu.

Michaela (53), severní Čechy