Moje Péťa se ocitla v nelehké životní situaci a já mám o ni velký strach. Moje dcera prostě musí žít!

Strach zabíjí! napsala mi Péťa. Přestaň si už, mami, konečně dělat zbytečné starosti. Já to přece zvládnu. Tak tohle mi píše moje dcera, která nedávno přišla o jedno prso a pravděpodobně přijde i o druhé.

Ta příšerná nemoc se prostě nechce vzdát. Ani Péťa to ale nevzdává. Přesto o ni mám hrozný strach. Kdyby to jen šlo, vzala bych tu nemoc na sebe. Stejně si vyčítám, že jsem k tomu všemu přispěla.

Byl to můj velký životní omyl

Svého muže jsem si vzala zcela neuváženě velice rychle. Ani jsem nestačila včas poznat, koho si to vlastně beru. Bohužel. Můj muž byl nebezpečný sadista, kterého bavilo lidi ve svém okolí psychicky týrat a deptat.

Já tomu dokázala jakž takž odolávat. Nejvíce to odnesla právě naše dcera. Tomu já jsem nedokázala zabránit, a to si nikdy nepřestanu vyčítat. Péťa si následky toho traumatu totiž nesla celým životem.

Pořád nemocná

Manžel Pétě neustále něco nařizoval a nakazoval. Když neudělala, co chtěl, trestal ji dalšími zákazy. Strašil ji, co všechno se stane, snažil se v ní zlomit i to málo sebevědomí, co v ní ještě zbylo.

Péťa pak z toho vždy onemocněla. Mívala potíže se žaludkem, později i se žlučníkem, často stonala s angínou. Když po jednom výstupu s tátou začala koktat, došla mi trpělivost a požádala jsem o rozvod.

Následky i v dospělosti

Koktání sice dceru přešlo, ale zdraví měla podlomené. Ani psychicky na tom dlouhou dobu nebyla nejlépe. Podceňovala se a dlouho nemohla najít partnera. Nakonec se ale zdálo, že se vše urovnalo. Vdala se, narodil se jí syn a vše se zdálo být v pořádku. Až do chvíle, kdy si našla tu malou, nenápadnou bulku.

Musí být silná

Mé dceři je teprve padesát, brzy se jí narodí první vnučka, ona prostě musí žít. Ke vzniku onkologických nemocí prý velkou měrou přispívá stres a strach, který člověk v životě prožil. A ona si toho užila víc než dost. Kvůli mně, že jsem jejího otce včas nezastavila…

Zdena R. (73), Olomouc