Lyžařský výcvik v prvním ročníku na gymnáziu byl pro mě nejdříve za trest. Nakonec jsem ale získala tu nejkrásnější odměnu.
Ten školní lyžařský výcvik mi byl čert dlužen, říkala jsem si tehdy. Na lyžích jsem stála poprvé a byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. „Pokrč ty kolena! Špičky k sobě! Paty od sebe!“ zoufalé hulákání učitelky Vlastičky mi zní v hlavě ještě teď.
Troufám si ale tvrdit, že já jsem byla ještě zoufalejší. Už po prvním dni na lyžích jsem byla omlácená ze všech stran, z těch hrozných lyžařských bot jsem měla puchýře a nohy mě bolely jako nikdy. Za to mohla ta túra, kterou jsem pravidelně absolvovala.
Musela jsem okolo
Malá sjezdovka, na které jsme se učili, byla schovaná za lyžařským střediskem, nahoře na kopci. K ní jsme dojeli lanovkou, ale abychom se dostali dolů k chatě, museli jsme kus cesty sjet po velkém, prudším kopci.
Nedokázala jsem udržet balanc ani na mírném kopečku, prudké kopce tedy rozhodně nebyly nic pro mě. A tak jsem denně ještě celý lyžařský areál objížděla tříkilometrovou oklikou. Na chatu jsem vždy dorazila poslední. Sama, vždy jen s jedním z učitelů, který se obětoval, aby na mě dohlédl.
Brzy už toho ale měli všichni dost, a tak jsem jako doprovod vyfasovala Tomáše, kluka ze čtvrtého ročníku, který s námi byl na horách jako jeden z instruktorů, byl to ale zároveň vrchní bavič, který vymýšlel večer co večer program, hry a soutěže.
Čokoláda na nervy
Nebyla jsem nadšená z toho, že mě doprovází právě on. Styděla jsem se, že jsem tak neschopná, a jediné, co jsem si přála, bylo, aby se mi nesmál. V ideálním případě, aby vůbec nemluvil. Jenže ten kluk za celé tři kilometry nezavřel pusu.
Nejdříve mi to přišlo otravné, už po prvním kilometru jsem se ale smála na celé kolo. Čtyři dny mě učitelé přemlouvali, abych zkusila sjet prudkou sjezdovku. Nehnul se mnou nikdo, až Tomáš, který poslal všechny mé námitky do háje.
„To, že se bojíš, není argument!“ řekl mi a celý zbytek večera mi nosil na chatě horkou čokoládu, prý na nervy. Druhý den si mě vzal na starost, po krůčcích mě učil lyžovat. A když jsem sjela ten sráz, dmul se pýchou.
Ani kvůli němu jsem se sice do lyžování nezamilovala, ale jeho už jsem z hlavy nepustila. Pár tvoříme dodnes. Dokonce jezdíme i na hory, a zatímco můj manžel a děti vesele lyžují, já na ně čekám na chatě s dobrou knihou.
Kamila (55), Praha
