To, co se nám s Adamem stalo, nedokážu dodnes příbuzným odpustit. Celý život jsem tím trpěla, a teď už to asi všechno nedohoním.

Je to snad neskutečná ironie osudu, že stojím na stejném nádraží jako kdysi před šedesáti lety a čekám na příjezd rychlíku. Tehdy to ale bylo opačně a vlak odjížděl.

Byla jsem ještě moc malá a vůbec jsem nechápala, proč do toho vlaku s babičkou taky nenastoupíme. Moc ráda bych se tehdy svezla aspoň kousek, třeba jednu stanici.

Nikdy jsem vlakem do té doby ještě nejela. A teď měl to privilegium můj bratr Adam. Díval se trochu vyděšeně z okýnka a já mu nadšeně mávala. Záviděla jsem mu, že pojede, a netušila jsem, co nás čeká.

Pak se dal vlak do pohybu a ta paní, co odvážela mého bratra, zatáhla okénko a Adam mi zmizel z očí. Na dlouho.

Rodina se rozpadla

Svého otce jsem jako dítě nepoznala. Ještě než jsem se stačila narodit, skončil totiž táta ve vězení. A to na velmi dlouho. Na těch pár prvních let svého života s mámou a o dva roky starším bratrem Adamem si moc nepamatuju.

Vzpomínám si jen na náš pavlačový dům a na to, jak maminka byla často až příliš veselá. Také si pamatuju na některé strejdy, které si vodila k nám domů. A taky na bráchu, který, když jsem kňourala, že mám hlad, vždycky doma něco k snědku našel. Maminka většinou nebyla právě po ruce.

Odešla bez rozloučení

Jednoho dne jsme s Adamem ráno nemohli naši mámu vzbudit. Třepali jsme s ní, Adam ji polil studenou vodou. A nic. Dál ležela na zádech na posteli a ani se nepohnula. Zoufalý bratr nakonec doběhl k sousedům pro pomoc. Ti zavolali sanitku.

Přijela ale nejen sanitka, ale i pohřebáci. Mámu dali do rakve a odvezli. Jednou provždy. Bylo pro mě těžké pochopit, že už ji nikdy neuvidím. Šlo o moji první zkušenost se smrtí. Nebyla jsem na to nijak připravená. A už vůbec ne na to, že šlo o sebevražděu.

To, že maminka schválně spolykala nějaké prášky, jsem se ale dozvěděla mnohem později. Dodnes vlastně nemám svůj vztah k matce dořešený. Nikdy se sice o nás moc nestarala, ale to, že nás opustila definitivně, jí nedokážu odpustit.

Co s námi teď vlastně bude?

Když odvezli maminku, museli jsme si s Adamem sbalit nějaké hračky a strávili jsme noc v dětském domově. Byli jsme oba vyděšení a celou situaci nechápali. Ani Adam, který už chodil do první třídy. V dětském domově jsme naštěstí strávili jen tři dny.

Tu paní jsme nikdy neviděli

Pak si pro nás přišla paní, která nám vysvětlila, že je naše babička. Nikdy v životě jsme ji neviděli. Prý se s životem své dcery nemohla smířit, a tak se s námi nestýkala. To nám tehdy ale samozřejmě neřekla.

Neprozradila ani to, jak složitý byl její vztah s dcerou, kterou nakonec z domu s manželem vyhodili. My s bratrem ale byli nadšení, že máme babičku.

Dva docela dobré roky

U babičky to bylo celkem fajn. Vím, že se o nás starala, jak nejlépe dovedla. Ale byla už dost nemocná. Na dvě děti prostě už nestačila. A tak Adam šel nakonec zpátky do dětského domova. Bohužel nebylo místo v našem městě, kde jsme tehdy bydleli.

Proto odjel tím vlakem do jiného děcáku, kde jsme ho pak s babičkou navštěvovali.

Navštěvovali jsme ho

To jsem se pak konečně najezdila, k mé velké radosti, vlakem dosytosti. Každý týden jsem se proto těšila nejen na bratra, ale i na výlet po kolejích. Bohužel toto docela klidné období trvalo krátce.

Babiččin zdravotní stav se ještě zhoršil a ona skončila v nemocnici. A já samozřejmě v děcáku. Bohužel v úplně jiném, než byl můj bratr Adam. Dodnes nechápu, proč nás, jako dva sourozence, nedali dohromady.

Nastaly mi krušné časy

V dětském domově jsem zůstala až do dospělosti. S Adamem jsme ztratili kontakt brzy poté, co babička umřela. Moc se mi po bratrovi stýskalo. Život mi ale přinášel stále nové a nové věci k přemýšlení a řešení. A obraz bratra postupně bledl.

Teprve později jsem se dozvěděla, že ho adoptovala nějaká rodina, se kterou se později vystěhoval do Norska. Mě mezitím přestěhovali do jiného domova na opačném konci republiky. Tím se naše kontakty na dlouho zpřetrhaly.

Takový obyčejný život

Na učňáku jsem se seznámila s Františkem. Brzy jsme se vzali a měli rodinu. Na minulost jsem už skoro úplně zapomněla. Nebo jsem si alespoň přála na to zapomenout.

Když ale děti chtěly vědět něco o mém dětství, o své babičce a dědovi, nedalo se vyhnout ani Adamovi. Kde je? Co se s ním stalo? Rozhodla jsem se, a manžel i děti mě v tom plně podpořili, že svého bratra najdu.

Vlak konečně přijel domů

Hledání to nebylo vůbec snadné. Trvalo několik let, než se to povedlo.Ale nakonec se Adama podařilo najít. Žije nyní v Norsku, ale část roku tráví v jižních Čechách, kde si koupil malou chatičku, aby sem mohl v důchodu jezdit.

Vlak vjíždí na perón a u okénka stojí prošedivělý chlapík, který je, podle fotky, co mi poslal, můj bratr Adam. Zase jsem ta malá holka, co mu mává. Tentokrát ale na přivítanou.

Alena H. (65), Ústí nad Labem