S manželem jsme spolu žili krásný život. Měli jsme jednu kouzelnou holčičku a asi velké štěstí. To ovšem předčasně odešlo s manželem. A další tragédie na sebe nenechala dlouho čekat!

S mým Honzou jsme velmi milovali lezení po horách. Vlastně jsme se tak seznámili ještě před mojí maturitou. Honza byl o dva roky starší a už studoval vysokou, kam jsem se chytala i já. Ještě těsně před maturitou jsem přišla do jiného stavu.

„Jsem šťastný, ani nevíš jak. Vím, že chceš na vysokou, ale já bych si dítě moc přál. Vezmeme se a já ti budu se vším pomáhat. A na školu můžeš jít za rok,“ zareagoval nadšeně Honza a já vlastně přesně tohle potřebovala slyšet.

Šťastná rodina

A tak jsem odmaturovala, ani nevím jak, protože v myšlenkách jsem již chystala svatbu, a hned v červnu jsme se vzali. Moji rodiče napřed nejásali, ale protože měli Honzu rádi a jeho rodiče byli také moc prima lidé, nakonec se z nás stala velká, šťastná rodina.

Hodně času jsme trávili společně. Když se narodila naše Anežka, byla to velká sláva. Babičky se mohly přetrhnout a já měla co dělat, abych si ji vůbec uhájila pro sebe.

Vše nám vycházelo

Za rok jsem se skutečně dostala na vysokou a díky rodinnému zázemí ji i vystudovala. Babičky sice ještě pracovaly, ale tehdy fungovaly jesle a naší malé se tam moc líbilo.

Také tam nemusela být od šesti do pěti, ale jen když jsem měla přednášky, kde jsem nemohla chybět, nebo když jsem měla zkouškové a musela mít klid na učení.

Babičky se střídaly po práci a Honza také fungoval skvěle. Když Anežka malinko odrostla, začali jsme ji brát na skály sebou. V naší partě už bylo dětí víc, tak se vždy těšila na svoji „pajtu“. A i ona si tu našla budoucího manžela, se kterým chodila už od šestnácti let.

Tragický sestup

Protože věk nezastavíš, my ženy časem lezly na čím dál menší kopce, zatímco naši muži na čím dál vyšší. Tatry jim byly už malé, a tak se rozhodli pokořit pákistánskou šestitisícovku Sugulu Peak.

Nikdy by mě nenapadlo jej zrazovat, lezení byl náš život, ale tentokrát jsem pociťovala nepříjemné svírání na hrudi.

Pochopitelně jsem nic neříkala, abych ještě něco nepřivolala. Bohužel to nebylo nic platné a můj milovaný muž se při sestupu zabil. Bylo mu čtyřicet let. Nebudu popisovat, co jsem já, i celá naše rodina, po jeho smrti prožívala.

Dvě štěstíčka mě potřebovala

Snažila jsem se tu být pro Anežku. Možná aby byl smutek vyvážen radostí, i Anežka přišla brzy do jiného stavu. Slzy vystřídalo těšení se na miminko – tedy dvě. Anežka čekala dvojčátka. S Petrem se moc těšili a svatbu nijak neřešili. „To dnes, mami, není moderní,“ smáli se.

Během porodu ovšem došlo ke komplikacím, které ji připravily o život. Její Petr zhroutil a já pochopila, že není čas na truchlení. Najednou byly na světě dvě překrásné holčičky a potřebovaly nás. První rok a půl byl nejnáročnější v mém životě.

Dalo to zabrat

Nastěhovala jsem si je i s Petrem k sobě. Ten sice tvrdil, že vše zvládne, ale ve skutečnosti byl mimo, a nakonec musel vyhledat pomoc. Když byly holky vzhůru, člověk neměl ani čas přemýšlet, musela jsem být silná.

Ale jakmile spinkaly, brečela jsem do polštáře. Upřímně – s dvojčátky toho času naštěstí opravdu nebylo moc.

Bylo to náročné

Holčičkám jsem od začátku vyprávěla o mamince, abych alespoň trochu překlenula ztrátu, kterou ty dvě utrpěly, aniž by to zatím tušily. Když se Petr trochu vzpamatoval, zapojila jsem ho do chodu domácnosti.

Přesto byly začátky nesmírně náročné po všech stránkách. A to i přesto, že pomáhali i rodiče mého zemřelého manžela. Ti Petrovi byli v zahraničí, takže jako by nebyli. Kdykoliv holčičky udělaly nějaký pokrok, radovala jsem se a brečela zároveň.

Nejradši je se mnou

Petr se snažil a dospěl mi před očima z veselého kluka v zádumčivého muže. „Proč si nevyrazíš s klukama? Potřebuješ se také trochu odreagovat,“ pobízela jsem jej. Vždy jen mávl rukou s tím, že ho to nebaví.

A tak jsme si občas jen sami dva dali trochu vína večer u televize. Nedávno už holky oslavily čtvrté narozeniny a pusa se jim nezastaví.

Moudra, která z nich padají, nás rozesmávají každý den. Jsme s Petrem tak sehraný tým, že jsem se bohužel přistihla, že k němu začínám chovat poněkud jiné city, než bych měla. Velice se za to nenávidím. Už jsem i nadhodila, aby si našel přítelkyni.

„Jsi mladý, musíš žít.“ Zavrtěl jen hlavou: „Jsem nejraději s vámi!“

Řeším, co teď

Máme k sobě hodně blízko, ale samozřejmě mezi námi k ničemu nedošlo. Zatím… Ani nechci vědět, jestli to cítí podobně, i když mám pocit, že ano, ale je to něco, co je naprosté tabu. Mám strach, že bych svoje city neukočírovala a dopadlo by to špatně.

A to přece nemohu udělat… Přemýšlím, že jim nechám svůj byt a odstěhuji se, protože soužití se skorozetěm je čím dál těžší.

Lenka N . (49), Náchod