U nás doma se vždycky mluvilo slušně a říci jen nějaké nevhodné slovo znamenalo napomenutí nebo minimálně pozvednuté obočí. A teď tohle. Začíná mě to ničit.

Bude mi za rok padesát, kolegyně je před důchodem. Nastoupila jsem do nové práce teprve nedávno. Už nejsem tak nadšená jako ze začátku. Vytáčí mě slovník mojí kolegyně.

Pořád nadává

Problémem je, že kdykoli otevře pusu, padají z ní neuvěřitelné vulgarismy, že by se za ně nemusel stydět ani dlaždič, jak se říká. Pořád na něco nadává, pořád s něčím není spokojená.

Když nesvítí sluníčko, lamentuje, a když svítí, stěžuje si, že je to moc a to vedro prý nemůže přežít.

Považuje to za normální

Já sama sprostá slova nepoužívám, i když sem tam mi samozřejmě nějaký peprnější výraz ujede. Ale to, co předvádí kolegyně, je prostě moc. Ona mi třeba vypráví nějakou historku a do každé druhé věty zakomponuje nějaký vulgarismus.

Když telefonuje s někým z rodiny, tak to sprostými slovy jen srší. Mluví tak v podstatě s každým, lidé to patrně u ní berou jako normální. Už si zvykli. Pro mě je to ale den ode dne nesnesitelnější.

Je to prostě hrůza

Stačí, že se ráno sejdeme, a než začne bublat voda na kávu, schytám první dávku: „Teda, musím ti něco povyprávět, co se nám včera přihodilo.

Sem myslela, že se po… Jeli jsme s tím mým blbcem na nákup, a když jsme platili, tak jsem zjistila, že ta pí… za pokladnou nám místo dvou vajec namarkovala dvacet. Kráva jedna.“

A v podobném stylu to pak pokračuje po celý den. Poslouchat něco takového od rána do konce směny je šílené.

Neumí jinak mluvit

Jednou jsem jí zkusila opatrně říct, jestli by jí nedělalo problém na těch vulgarismech trochu ubrat, ale ona se jen zasmála, a prý že je takhle zvyklá, že už se v jejím věku nepředělá. Co tedy s tím nadělám?

O práci přijít nechci, a když si odmyslím ten slovník, tak je to fajn ženská. Veselá. Srdečná, ochotná. Možná si to moc beru.

Už jsem jako ona!

Nakonec jsem si řekla, že se nad to povznesu, že si taky zvyknu. Ale takový slovník je asi nakažlivý. Když jsem přijela po půl roce k rodičům do rodné vesnice na návštěvu a začala jim vyprávět novinky, najednou koukám, jak na mě otec s matkou zírají.

Zmlkla jsem uprostřed věty. Ticho by se dalo krájet. A pak najednou táta povídá: „No, Martičko, kde se v tobě vzala taková slova? Takhle jsme tě mluvit neučili.“

Rodiče to děsí

Zarazila jsem se, a když mi zopakovali, co všechno jsem během několika málo minut řekla za jadrné výrazy, nemohla jsem uvěřit. Nějak jsem se infikovala, aniž bych si to uvědomovala, začala jsem přebírat některé výrazy své kolegyně nějak automaticky. Nebylo to sice moc, ale občas mi to prostě ulítlo.

Naštěstí pro mě nemá kolegyně do důchodu daleko, tak snad za tu dobu moc dalšího nepochytím, a pak se to odnaučím. Odvykání je ale prý těžší než přivykání. Ale musím to zkusit. Nechci děsit své rodiče a ani své okolí. Chci být zase slušná ženská.

Marta P. (49), Zlín