Můj příběh o tom, jak se ty nejnudnější narozeniny a nejhorší Vánoce proměnily v nejlepší den mého života. Důvod tady byl jednoduchý a jmenoval se Mirek.

Myslela jsem, že to budou ty nejhorší narozeniny, jaké se mi mohly přihodit. Jako by nestačilo, že jsem se narodila na Štědrý den, což jsem odmalička považovala za obrovskou nespravedlnost, protože jsem dárky dostávala v jeden den – k narozeninám i k Vánocům.

„Buď ráda, že jsme tě nepojmenovali Eva,“ žertoval často tatínek, mně to ale vůbec humorné nepřišlo. Ten rok jsem slavila patnáctiny a rodiče se rozhodli, že celé svátky strávíme na chalupě. Na naší samotě na Šumavě, kde lišky dávají dobrou noc.

A já jsem se tak těšila, jak narozeniny oslavím s kamarádkami vánoční procházkou, místo toho jsem seděla u kamen na chalupě a kousala se nudou. Alespoň, že tehdy maminka navrhla, abychom vyrazili lyžovat.

Na sjezdovce se ta nuda snad zmírní, letělo mi hlavou, když jsem natahovala šponovky.

Sjezdovka byla asi deset minut autem od naší chalupy a už od parkoviště mi bylo jasné, že více času strávíme ve frontách na lanovku než na kopci. Dvakrát jsem sjela sjezdovku, vystála si dvě fronty a tím pro mě lyžování skončilo.

V kiosku je líp

Rozhodla jsem se, že lépe mi bude v kiosku s horkým čajem v ruce. „Netvař se pořád, že jsi tu za trest,“ řekl mi táta, když mi dával kapesné a já jen protočila oči.

Za pomoci teplého čaje jsem v kiosku pomalu rozmrzala, zatímco má rodina se stále pokoušela o lyžovačku.

To jsou tedy narozeniny, to je ale Štědrý den, honilo se mi hlavou, když v tom jsem zaznamenala konverzaci mezi prodavačem u stánku a jedním ze zákazníků.

Zákazník, kluk mého věku, neměl na zaplacení útraty a prodavač (dědek jeden protivnej) se rozčiloval na celé kolo.

„Já vám ten zbytek za chvíli přinesu,“ dušoval se chudák chlapec a já se rozhodla, že toho nebožáka vysvobodím. „Kolik ti zbývá doplatit?“ zeptala jsem se a zaplatila za něj zbývajících deset korun.

Nekončící úsměv

Moc mi děkoval, přisedl si ke mně a dali jsme se do hovoru. Byl to sympatický kluk, o rok starší než já, který se jmenoval Mirek, a který byl stejně jako já na „otravné“ dovolené s rodiči.

V jeho společnosti se mi ale nálada výrazně zlepšila a úsměv na tváři mi zůstal až do večera.

Proč by také ne, slavila jsem patnáctiny, byl Štědrý večer a svět byl najednou takový… krásnější. A hlavně jsem věděla, že další den se s Mirkem na sjezdovce opět uvidím, musí mi přece vrátit těch deset korun…

Vrátil a nejen to, od té doby, a že už je to pěkných pár roků, jsem nezažila jediné Vánoce bez něho.

Milada (52), Plzeň