Do mého života vstoupil muž, do kterého jsem byla kdysi hodně zamilovaná. Vždy byl jediný, koho jsem skutečně milovala.

Seznámili jsme se na střední škole a oběma nám bylo tenkrát patnáct. Byl krásný a holky na něj letěly. Platonicky jsem ho milovala dva roky, ale byla jsem příliš stydlivá na to, abych ho oslovila.

Až když dostal kopačky od naší namyšlené spolužačky, rozhodla jsem se zkusit štěstí.

Pozvala jsem ho na zmrzlinu

Před školou jsem jako bynic nadhodila: „Nechceš si dát zmrzlinu?“ On k mému překvapení kývl. Byla jsem tenkrát nemožná, potily se mi ruce, v obličeji jsem byla rudá jako rak, ale Jirka byl moc milý a přátelský.

Na druhém rande už jsem byla celkem uvolněná a šlo to mnohem lépe. Normálně jsme se bavili, smáli a pak spolu začali chodit.

Oženil se

Po maturitě jsem šla na vysokou do Prahy, Jiří zůstal v Třeboni. Po studiu jsem odjela do zahraničí a do Čech se vrátila až ve třiceti. To už byl Jirka ženatý. Já se seznámila s Radkem a narodila se nám dcera.

Opravdu šťastná jsem ale po jeho boku nikdy nebyla. Kdyby nebylo dcerky, možná už bychom spolu nebyli.

Osudný sraz

Všechno se změnilo loni v létě, když se konalo setkání našeho maturitního ročníku po dvaceti letech. Původně jsem jet nechtěla, ale od známých jsem věděla, že se Jiří rozvedl a odstěhoval z Třeboně pryč. Když jsem ho uviděla, srdce mi začalo bít na poplach.

Byl zrovna tak hezký a usměvavý jako kdysi. A já jsem se podruhé zamilovala. Od té doby se pravidelně stýkáme, voláme si i píšeme. Ráda bych byla už jen s ním, ale je tu Radek, a hlavně naše dcera. Vím, že to takhle nemůže trvat věčně, ale nevím, co mám dělat?

Zuzana Z. (54), České Budějovice