Svého času jsem učila problémového žáka. Měl obrovskou sebedůvěru a choval se nepatřičně. Jednoho dne jsem si řekla: A dost!

Tehdy jsem byla celkem zkušená učitelka, nikoli začínající. Gymnázium, kde jsem působila, nemělo úplně nejlepší pověst. Bylo zaměřené na sport, a tak byli místní studenti přehnaně hluční a nezřídka postrádali slušné vychování.

Postrachem učitelů byl mladíček křestním jménem Michal, synek zbohatlíků, kteří dbali na to, aby měl hošík u sebe vždy hodně peněz a stal se z něho významný hokejista, pokud možno mezinárodního formátu, ale jaksi zapomněli na dobré vychování.

Kluk měl sebedůvěru jako hrom.

Během vyučovací hodiny byl schopen všelicos vykřikovat či hlasitě sdělovat, házet po spolužácích tužky a knihy. Nikdy v hodinách matematiky anebo fyziky, protože svalnatého učitele těchto přírodních věd se bál. Zato ze slabých žen strach neměl. Už jsem si s ním nevěděla rady.

To musí přestat

A bylo hůř. Nechtělo se mi chodit si stěžovat do ředitelny, to byla ohraná písnička, stěžovatelů tam stávala dlouhá fronta, a výrostek se přesto choval drze.

Ředitel se totiž bál jeho mocného tatínka s dlouhými prsty, a tak se většinou vše ututlalo a Michal řádil dál. Když jsem vstupovala do třídy, pravidelně jsem cítila křeče v břiše.

Tohle musí přestat, rozhodla jsem se jednoho dne. Když začal Michal jako obvykle vyrušovat, bouchla jsem pěstí do stolu, až sebou třída trhla, a zahulákala: „A dost!“ Výsledek mě nemile překvapil. Puberťák popadl židli a hodil ji po mně.

Naštěstí netrefil ani mě, ani nikoho jiného. V úleku jsem vyběhla ze třídy. Minula jsem ředitelnu a vpadla do kabinetu. Svezla jsem se na židli, zhluboka dýchala a pomalu počítala do sta. Pak jsem se vrátila do třídy a vyzvala dotyčného k rozhovoru mezi čtyřma očima.

Podaná ruka

Stál v kabinetu se vztekle sevřenými rty, nejspíš si myslel, že mu dám beze svědků pořádnou facku. Místo toho jsem ho vyzvala, aby si sedl – už to ho překvapilo – a zeptala se, co se v jeho životě děje tak hrozného. Prudce dýchal a koukal do země. Přinesla jsem mu z automatu horkou čokoládu.

Napil se a vyrazil ze sebe: „Fotr má milenku. Máma se trápí,“ a otřel si oči. Odpověděla jsem, že nebudu přidělávat matce další starosti tím, že bych si ji volala do školy a vylíčila, co se dnes stalo. Vděčně na mě pohlédl, něco zahučel a zmizel. Uplynulo několik dní, přiblížily se vánoční prázdniny.

Když jsem přišla do hodiny, Michal se zvedl a řekl, že je připraveno vánoční překvapení. Třída vstala a zazpívala Tichou noc. Michal spolužáky doprovodil na klavír, hrál i zpíval moc hezky. „Děkuji,“ řekla jsem dojatě a podala mu ruku na znamení smíru.

Jana (52), Jihlava