Tolik jsem se těšila na Ježíška, na ozdobený stromeček, na vybalování dárků! Ale pak se stalo něco nečekaného.

Vánoce na draka! Spolužáci se nemohli dočkat zdobení stromečku a vybalování dárků, ale já jsem byla šíleně smutná jako ta princezna z pohádky. Bylo mi deset let, ještě včera jsem byla moc spokojená holčička, jenže zlaté časy skončily.

Naprosto přesně jsem si vybavovala okamžik, kdy mi svitlo, že je zase všechno v háji.

Nástěnné hodiny ukazovaly šestnáct třicet, ve svém pokojíčku jsem psala domácí úkol z matematiky, šlo mi to jako psovi pastva, a pootevřenými dveřmi jsem zaslechla střípky smíchu.

Přivítala jsem záminku vstát od matiky a rozběhla jsem se za tím veselím. „Co se stalo tak legračního?“ volala jsem. Maminka s tátou se objímali v kuchyni. Odvedli mě do obýváku, řekli, abych si sedla, pak mi to pověděli a znovu si padli do náruče.

Zapípala jsem: „Jak to? To přece není možný!“

Zase ztracená

Rodiče si mě vzali z děcáku, když jsem byla ještě malá. Všechno mi podrobně vysvětlili. Nemohli mít vlastní miminko, ale moc toužili po dítěti, po nějaké roztomilé holčičce – a když mě uviděli, bylo rozhodnuto.

Proto jsem nepochopila, jak je možné, že mi najednou se zářícíma očima sdělují, že budu mít bratříčka nebo sestřičku.

„Říkali jste přece,“ zamručela jsem nepřátelsky, „že děti mít nemůžete.“ Táta odpověděl, že někdy se dějí zázraky, hlavně o Vánocích, a zas se s maminkou objali.

Takže jsem zase ztracená – blesklo mi hlavou. Bude ze mě chudinka na druhé nebo spíš na padesáté koleji. Večeře mi zhořkla a těšení na Štědrý den rázem ustalo. Budu zas ta holka, která nikoho nezajímá.

Jako balík novin

Na psacím stole jsem našla obálku a dopisní papír. Však už jsem si dopis Ježíškovi vyryla předem do paměti červeným písmem – nejvíc jsem si přála oblečky na panenku a pro sebe župan, v němž bych si připadala jako velká dáma z filmového plátna.

Odevzdala jsem rodičům prázdný dopisní papír. A bylo to ještě horší. Začaly vánoční prázdniny, měla jsem spoustu času na přemýšlení a napadlo mě, že teď, když se rodičům povedlo, oč tolik stáli, mě zase vrátí.

Nezůstanu s nimi a novým sourozencem doma, ale poputuji zpátky do děcáku jako balík starých novin, o který nikdo nestojí. Pomalu si můžu balit. Nechají si mě aspoň ještě přes svátky? Na Štědrý den jsem se probudila s hroznou předtuchou. Oblékneme se a půjdeme?

Vrazila jsem do kuchyně, kde to vonělo vanilkovými rohlíčky. Nemám už sbalený kufr? Maminka zrovna rozkrojila jablíčko a ukázala mi hvězdičku uprostřed: „To znamená, že budeme celý příští rok šťastní, holčičko moje.“ Dodala: „Všichni čtyři,“ a objala mě.

Jitka (62), Kolín