Když mi syn oznámil, že s Jitkou čekají miminko, nemohla jsem se dočkat, až budu babičkou, a už jsem si představovala, jak budu jezdit s kočárkem v parku. Trochu předčasně…

Do té doby jsem se snachou problémy neměla. Nebyly jsme sice kdovíjaké kamarádky, ale vždy jsme se k sobě chovaly slušně a vstřícně.

Já se snažila jim do manželství nijak nezasahovat, a i když jsem měla někdy třeba jiný názor, snažila jsem se ten jejich odlišný respektovat.

Zkalená radost

Těhotenství probíhalo v pořádku, a jednoho dne mi syn Petr zavolal, že se jim narodila zdravá holčička, moje první vnučka Bětuška. Měla jsem velkou radost a chystala jsem se, že obě navštívím ještě v porodnici.

Když jsem to řekla synovi, jen mi oznámil, že snacha si žádné návštěvy v porodnici nepřeje.

Prý se někde dočetla, že by díte mělo být v období šestinedělí v kontaktu jen se svými rodiči. Nemohla jsem pochopit, že tak dlouho vnučku neuvidím. Vysvětlovala jsem si to tím, že snacha má rozbouřené hormony.

Po uplynutí šestinedělí jsem konečně mohla přijít k mladým na návštěvu podívat se na Bětušku.

Byla krásná a já si ji chtěla pochovat. To mi sice bylo dovoleno, ale jen asi na dvacet vteřin, a i tak jsem na sobě celou dobu cítila Jitčin ostražitý a nedůvěřivý pohled. Bylo mi z toho smutno, ale doufala jsem, že časem se to změní.

A bylo hůř

Jenže nezjměnilo se nic. I když jsem předpokládala, že Jitka mou nabízenou pomoc ocení, odmítla mi vnučku půjčovat. Snažila jsem se jí vysvětlit, že já sama vychovala tři děti, takže se nemusí bát, ale nic nezabíralo.

Ptala jsem se syna, jestli je vše v pořádku, a on tvrdil, že ano. Mám Jitku chápat, je to její první dítě a moc se o něj bojí.

Nečekaný zvrat

Když jsem namítala, že já přece nechci Bětušce ublížit, chci jen fungovat jako normální babička, jen pokrčil rameny a odvedl řeč jinam. Měsíce plynuly a já za tu dobu viděla vnučku jen na rodinných oslavách. Už jí byl rok, a pořád se nic nezměnilo.

Pak mi syn řekl, že Jitka se prý obává, že bych o samotě dítě jen rozmazlovala. Ona sama je totiž zastánkyní bio stravy a malou Bětušku nechává hrát si jen s ekologickými hračkami.

Proti tomu bych nic neměla, na svůj styl výchovy má právo a já bych určitě její režim potají nenarušovala.

Ona ale byla přesvědčená, že bych vnučku zkazila. Záviděla jsem ostatním babičkám, které chodily na procházky s kočárky nebo s malými dětmi na hřiště a bylo mi z toho strašně smutno. Nedlouho po prvních Bětuščiných narozeninách ale zasáhl osud.

Jitce se jednoho dne udělalo moc zle a sanitka ji odvezla do nemocnice. Syn musel přijet z práce, aby se postaral o malou, ale nemohl si dovolit s ní zůstat doma. A tak mi zavolal a poprosil mě, abych se k němu na nějakou dobu nastěhovala a s malou mu pomohla.

Okamžitě jsem jela k němu. Byl zdrcený, Jitka má prý něco se střevy a asi bude muset na operaci. Řekla jsem mu, ať si nedělá starosti, že se Jitka určitě brzy dá do pořádku a já se zatím o všechno postarám.

Byla jsem šťastná, že se konečně mohu s vnučkou sblížit. Jitky mi ale bylo líto, nemoc jsem jí nepřála.

Svěřil se mi

Po pár týdnech se Jitčin stav začal lepšit. Zatím jsem si s vnučkou konečně užívala. Vysvětlovala jsem jí, že maminka se na ni moc těší, ale že ji zatím nemůžou z nemocnice pustit, aby měla hodně sil se o ni zase starat, až se vrátí.

Jednou večer, když už Bětka spala, jsme si se synem sedli se sklenkou vína. A tehdy mi teprve přiznal, že Jitka se potýkala s poporodními depresemi. Ty bohužel neskončily ani po šestinedělí, a i když jí navrhoval, aby si zašla za odborníkem, nechtěla.

Teď jí prý ale bez ptaní zařídil psychologa přímo v nemocnici, který za ní jednou týdně dochází a Jitka se prý opravdu lepší – nejen fyzicky, ale i psychicky. Byla jsem hodně překvapená a trochu mi bylo líto, že mi to neřekl dřív.

Ale nic jsem mu nevyčítala, jistě měl o svou ženu obavy. Teď bylo důležité, aby se Jitka co nejdřív uzdravila. Alespoň se tím Jitčino chování ke mně vysvětlilo a já si nemusela říkat, že mi nechce vnučku půjčovat kvůli mně samotné.

Další těšení

Nakonec všechno dobře dopadlo. Jitka si v nemocnici pobyla dva měsíce a vrátila se zcela uzdravená. Na den jejího návratu jsme se synem malou Bětušku skvěle připravili a ona už se nemohla dočkat.

Když Jitka vstoupila do dveří, Bětuška se k ní rozběhla a měla hroznou radost, že maminku zase vidí.

Já už měla sbaleno a chystala jsem se vrátit hned domů, ale Jitka mě sama pozvala, ať si s nimi vypiju čaj. Při tom jsme si všechno vysvětlili a Jitka mi nakonec řekla, že mi malu svěří, kdykoli bude potřebovat. Už se nebála. Konečně jsem si mohla začít užívat babičkovské radosti.

A nedávno mi mladí oznámili, že očekávají narození dalšího potomka. Už se všichni moc těšíme. A já jen doufám, že se situace, která nastala po narození Bětušky, už znovu nebude opakovat. A i kdyby ano, Jitka je prý připravená se okamžitě vrátit k léčbě.

Petra (53), východní Čechy