Domů     Láska prý prochází žaludkem, ta naše rozhodně!
Láska prý prochází žaludkem, ta naše rozhodně!
8 minut čtení

Byl to ten nejlepší zákazník mého života. Vždy stejný úsměv, vždy stejná objednávka, vždy stejný apetit. Není divu, že jsem si ho zamilovala.

Babička mi už jako malé holce vyprávěla, že ženy z našeho rodu vždy našly tu pravou lásku úderem jedenadvacátého roku. Ona sama potkala mého dědečka přímo v den svých dvacátých prvních narozenin a její dcera, moje maminka, na tom byla obdobně. S tátou se seznámili týden poté, co sfoukla na dortu stejný počet svíček.

Jako dítě jsem tuhle historku milovala, měla pro mě tajemný, až magický nádech a zoufale jsem jí věřila. Jako dospívající holka, o kterou žádný kluk nezavadil ani pohledem, jsem se k „rodinné tradici“ upínala jako k záchrannému majáku.

A jako dospělá, dvacetiletá a stále ještě nezadaná „zoufalka“ jsem ji brala už jen jako bizarní náhodu, která se mě rozhodně netýká.

Slečna chlebíčková

Na mé jedenadvacáté narozeniny se nic výjimečného nestalo, ostatně stejně jako dalších několik měsíců poté. Můj tehdejší život sestával prakticky jenom z postele a práce. Den za dnem byl stejný. Poté, co jsem se vyučila, jsem pracovala jako kuchařka a prodavačka v bufetu.

Na starosti jsem měla především přípravu chlebíčků nejrůznějších druhů a v práci mi nikdo neřekl jinak než „slečna chlebíčková“. Věřte, nebo ne, tu práci jsem měla ráda.

Přestože jsem vstávala den co den ve čtyři hodiny ráno, byla jsem celý den na nohou a musela jsem se mnohdy potýkat s nepříjemnými zákazníky a jejich často nesmyslně hloupými dotazy a poznámkami.

„Je ten salám čerstvej, slečno?“ „Tenhle chlebíček nechci, dejte mi ten hezčí!“… Práce s lidmi je náročná. Když se ale mezi stovkou pitomců, najde jeden příjemný člověk, vykouzlí vám to úsměv na tváři až do večera. Spolehlivě!

A setkání s Honzou mi vykouzlilo přesně takový úsměv, a to na celý život. Taky spolehlivě!

Byl přesně ten typ zákazníka, na kterého se těšíte od rána a potom se na něj culíte jako blázen. Takový, který chodí každý den, se stejnou partou kolegů, ve stejnou hodinu, se stejným požadavkem a stále stejnou dobrou náladou.

Jakmile odbyla půl osmá ranní, byl tam. Usmíval se na mě už od dveří a potom si poručil dva chlebíčky s vajíčkovou pomazánkou a dva plátky sekané. Pamatovala bych si tu objednávku, i kdybyste mě vzbudili o půlnoci, přestože už je to více než třicet let. Slýchala jsem ji půl roku každé ráno a přála jsem si ji slýchat celý život.

Sejdeme se v sedm

Honza nebyl z našeho města, byl k nám pracovně vyslán podnikem jako stavební inženýr, bydlel na ubytovně s ostatními kolegy. Pracoval na stavbě nedaleko našeho bufetu a díky jeho pravidelné zastávce pro svačinu se z nás vlastně brzy stali staří známí.

Nejprve jsme spolu prohodili jen pár slov, poté pár vět a asi o měsíc později mě Honza překvapil kytkou a pozváním na první rande.

Vidím ho, jako by to bylo včera, jak stojí s pugétem karafiátů před kasou a zve mě do kina, zatímco za ním stojí fronta nervózních pracujících, kteří remcají, ať nezdržuje, a já jsem tak v šoku, že se vymáčknu až po několika dlouhých desítkách vteřin.

Pochopitelně souhlasím, Honzovi se viditelně uleví a dodá: „Tak na vás počkám v sedm před kinem. A teď bych poprosil, jako vždy, dva vajíčkové a dva plátky sekané.“ Už si ani nevzpomínám, co tehdy v tom kině dávali, bylo mi to úplně fuk.

Celý večer jsem přemýšlela jen o tom, že moje babička možná přece jen s tou rodinnou tradicí nelhala.

Na shledanou

Týden poté jsem totiž slavila dvaadvacáté narozeniny už s tím nejmilejším klukem, jakého jsem do té doby potkala − s Honzou. Upekla jsem dort a jako správná „slečna chlebíčková“ udělala velké pohoštění.

„Ty jsi nejlepší kuchařka na světě,“ opakoval neustále, zatímco do sebe ládoval už třetí kousek piškotového dortu.

Je až roztomilé, jak vděčný je tenhle člověk strávník. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že nám dvěma to prostě bude klapat. Zároveň jsem ale věděla, že jednou jeho práce v našem městě skončí a on se bude muset vrátit zpět. A co potom bude s námi?

Rozejdeme se, nebo budeme odloučeni? Jak jen tohle dopadne…

Toho dne jsem se bála jako čert kříže a přišel dřív, než bych se nadála. Chodili jsme spolu sotva čtyři měsíce, když Honza dostal dopis z práce, ve kterém ho podnik povolával zpět.

Plakala jsem tehdy jako želva, nedovedla jsem si představit, jak nám vztah na dálku vydrží.

Dělila nás totiž vzdálenost skoro přes půl republiky. „Budu jezdit každý druhý víkend,“ konejšil mě Honza, když na nádraží nasedal do vlaku a já mu poté mávala tak dlouho, dokud z vlaku nebyla dočista malá tečka.

Toho už neuvidíš

Pochopitelně hned první víkend, kdy měl Honza za mnou přijet, nedorazil. Místo něj přišel jen stručný telegram s omluvou a příslibem, že přijede příště.

„Jó holka, toho už neuvidíš,“ řekla mi rázně má kolegyně Jarča, když jsem se už druhý měsíc ploužila jako tělo bez duše po kuchyni.

Honza posílal dopisy s celkem přesnou pravidelností, svou návštěvu ale už poněkolikáté odvolal. Nejdřív mu do toho vlezla práce, poté byl nemocný, ale takhle dlouho? A co mu vlastně bylo? To mi nikdy nenapsal, a to už bylo divné. Nechtěla jsem být pesimista, musela jsem se ale podívat pravdě přímo do očí.

Možná má Jarča pravdu, možná už se opravdu nikdy neuvidíme. Při té myšlence se mi slzy nahrnuly do očí. Výborně, tak já tady teď budu brečet do pomazánek, zlobila jsem se sama na sebe.

Z mého bezduchého přemítání mě vytrhl až jeden z kolegů, který na mě od kasy hulákal:

„Chlebíčková, máš tady kavalíra!“ V tu ránu jsem byla zase vzhůru, praštila jsem utěrkou o vál a jako splašená utíkala k pultu v naději, že před ním stojí, ten můj kavalír a řekne: „dva vajíčkové a dva plátky sekané“.

Stál tam…

A on tam opravdu byl. V celé své kráse, s tím svým milým úsměvem a s chlebíčky na talířku. „Já bez těch tvých chlebíčků, prostě nemohl žít,“ řekl a já jsem nevěděla, jestli mu mám vlepit pohlavek, nebo dát velkou pusu.

Bylo to vítání, jako kdybychom se neviděli snad celý rok… přesně tak dlouhá mi ta doba bez něj připadala.

Důvodem, proč tak dlouho nepřijel, byly prý prachobyčejné neštovice, které ho skolily jako raněnou srnu a které se mi, ten můj ňouma, styděl přiznat. Takový nesmysl!

Počkal na mě až do konce mé pracovní doby, také aby ne, v prostředí plném jídla mu jistě nic nescházelo, dobírala jsem si ho.

Byla jsem tak šťastná, že jsme zase spolu. Měla jsem chuť se pořád smát. Další tak dlouhé odloučení už ani jeden z nás nechtěl zažít a vypadalo to, že Honza už má dokonce plán. Ani s neštovicemi nezahálel a přemýšlel o naší společné budoucnosti. Musím říct, že ji pro nás vymyslel vskutku znamenitě.

Našel si novou práci v mém městě a rozhodl se, že se za mnou přestěhuje. Byla jsem nadšená i dojatá zároveň. Ještě ráno jsem si představovala ty nejhorší scénáře a večer už jsme plánovali, jak spolu budeme žít.

To ti slibuju!

„Ale přestěhuju se jen pod podmínkou, že mi budeš až do smrti kuchtit ty svoje dobroty,“ smál se. „To ti tedy slibuju!“ odpověděla jsem mu a svůj slib stále držím.

V bufetu už nepracuju, před před pár lety jsem si otevřela vlastní malou hospůdku, kde s láskou vařím nejen manželovi a dětem, ale i ostatním hostům.

Asi nemusím říkat, kdo je v mém podniku vrchním štamgastem… Honza je pořád ten nejvděčnější strávník, jakého jsem kdy poznala. Naše rodinná tradice nelhala, opravdu jsem v jedenadvaceti letech potkala lásku svého života.

Klape nám to spolu už pětatřicet let a můj manžel už dnes plánuje, jak se spolu projíme i důchodem. Už se těším!

Michaela (56), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Babička plakala, máma byla zoufalá a táta si otevřel lahev, když jsem je seznámila s Romanem. Byl to výstředně oblečený hudebník. Měla jsem potíže s rodiči, kteří stále nějak nemohli uvěřit, že mému nápadníkovi buší pod drsnou skořápkou srdce hodného a laskavého člověka. Babička z něj málem dostala šok. Předtím mi pořád říkali: „Holka nešťastná, tak už si rychle najdi nějakou vážnou známost.
4 minuty čtení
Vytvořila jsem si výběrové řízení na muže, abych našla toho pravého. Pak se však objevil o tři roky starší Petr, který mě překvapil a získal si mé srdce. Můj život byl celkem naplněný. Mám dvě krásné děti a dvě vnoučata. První muž zemřel při autohavárii, když jsem byla ještě poměrně mladá. Nic se nedalo dělat, a tak jsem se soustředila na to, abych děti vychovala co nejlépe. Vymyšlené problé
5 minut čtení
Když se ohlížím za svým životem, jsem na sebe hrdá, jak jsem se vyrovnala s drsnou událostí, která mě zastihla v mládí. Na rozdíl od některých svých kamarádek a spolužaček jsem o sobě jako mladá nikdy neměla velké pochybnosti. Věděla jsem, že nevypadám špatně a klukům i mužům se líbím. Byla jsem přátelská, celkem zábavná a zajímala jsem se o hodně věcí a rozhodně jsem si nepřipadala hloupá.
3 minuty čtení
Měla jsem pracovitého manžela, dvě hodné děti, přesto jsem spokojená nebyla. Láska se už dávno vytratila, a rozvodu jsem se bála. Jako každá holka v mém věku jsem i já ve svých sedmnácti chodila do tanečních. Tam jsem potkala Tomáše, který byl starší. Moc jsme si rozuměli. Vyprávěli jsme si příhody ze školy a povídali si o svých snech a životních přáních. Já jsem byla jedináček, pocházela jsem
3 minuty čtení
Všichni už dávno s někým randili, jenom já jsem byla pořád sama jako v plotě kůl. Jenže kde najít kluka, který by mě miloval? Bylo mi sedmnáct, a ještě jsem do té doby s nikým nechodila. Musím přiznat, že jsem se cítila pekelně trapně. Skoro všechny spolužačky už randily. Byl máj, a to je téměř povinné se zamilovat. Jenže já pořád nic. Upsala bych bývala ďáblu duši, kdyby to šlo. Akorát že se o
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Lysohlávky jako spása pro pacienty s rakovinou trpící depresemi
21stoleti.cz
Lysohlávky jako spása pro pacienty s rakovinou trpící depresemi
Houby lysohlávky se řadí mezi pravé halucinogeny, neboť ovlivňují smyslové vnímáni i prožívání reality, a to díky obsahu účinné látky zvané psilocybin. Její použití u pacientů s rakovinou, kteří trpí
Jihomoravské hradní pověsti: Strom svázaný s osudem stavby a vodník z Boskovic
epochaplus.cz
Jihomoravské hradní pověsti: Strom svázaný s osudem stavby a vodník z Boskovic
Starý poutník putoval krajem, když najednou spatřil spoustu lidí, kteří cosi kutili na skále. „Co to děláte?“ zeptal se jich. „Budujeme hrad,“ zazněla odpověď. Muž v šoku kroutil hlavou. „To spíš z mojí poutnické holi vyroste strom, než by se vám podařilo na té holé skále něco takového postavit,“ prohlásil a na důkaz zapíchl svoji starou sukovici
Už to nejsem já
skutecnepribehy.cz
Už to nejsem já
Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla. Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili,
Rezidence ve stylu glamour
rezidenceonline.cz
Rezidence ve stylu glamour
Inspirující myšlenkou designérky, která navrhla podobu interiéru luxusní rezidenční vily, bylo vytvořit neobvyklý okouzlující obytný prostor, připomínající elitní paláce prvorepublikových továrníků. Johana Picková i při samotné realizaci věnovala pozornost především detailům s velkým důrazem na dokonalé zpracování každého architektonického prvku. Pod jejím dohledem tak velmi rychle vzniklo dvoupatrové aranžmá plné rafinované elegance, jež svou sofistikovaností
Rozhodnutí Brodské: Může za to žárlivost?
nasehvezdy.cz
Rozhodnutí Brodské: Může za to žárlivost?
Obdivovatelé i přátelé Terezy Brodské (57) jsou v šoku z jejího rozhodnutí. Herečka totiž nedávno oznámila, že hodlá zcela zmizet ze sociálních sítí. Údajně ji k tomu přiměl fakt, že není úplně ne
Nepečený melounový dort
tisicereceptu.cz
Nepečený melounový dort
Nemusíte ani zapínat troubu a přitom vytvoříte jedinečný dort s lehkým melounovým želé, který bude zejména během horkých letních dnů příjemným osvěžením pro malé i velké strávníky. Potřebujete 1
Zadig & Voltaire: Láska v plamenech letní noci
iluxus.cz
Zadig & Voltaire: Láska v plamenech letní noci
Značka Zadig & Voltaire přináší novou kapitolu do své ikonické voňavé ságy THIS IS! a představuje dvě nové vůně, které jsou jako stvořené pro elektrizující letní noci. Duo THIS IS HER! BURNING LOV
Kouzla letního slunovratu
nejsemsama.cz
Kouzla letního slunovratu
Letní slunovrat, kdy 21. června je den stejně dlouhý jako noc, je tím nejlepším časem pro kouzelné rituály. Pokud chcete v tento magický čas čarovat, vyzkoušejte rituály s ohněm i bylinkami. Oslavte sílu slunce a přivolejte si pomocí magie obdobně silné štěstí. Slunovrat je příležitost k novým začátkům, k napojení na přírodu a k úžasné letní magii. Vyzkoušejte některý z rituálů a dopřejte si tento magický
Jan Kupecký maloval svou duši
epochalnisvet.cz
Jan Kupecký maloval svou duši
Jeden z nejvýznamnějších barokních malířů 17. a 18. století a vyhledávaný portrétista nejmocnějších osobností své doby byl hrdý Čech. Jen v Čechách většinu svého života vlastně vůbec nežil…   Kde se Jan Kupecký (1666–1740) narodil, není úplně jasné. Jeho rodiče pocházejí z Mladé Boleslavi, ale vzhledem ke svému protestantskému vyznání nemají doma právě na růžích
Záhadná krádež v Gentu: Vrátí  se někdy Spravedliví soudci?
enigmaplus.cz
Záhadná krádež v Gentu: Vrátí se někdy Spravedliví soudci?
Ačkoli druhá část našeho titulku vypadá jako povzdech nad stavem belgické justice, ve skutečnosti se týká krádeže části takzvaného Gentského oltáře. Ani po devadesáti letech není tento kriminální čin
Výprava Františka Ferdinanda d´Este: V Japonsku se arcivévoda nechal tetovat
historyplus.cz
Výprava Františka Ferdinanda d´Este: V Japonsku se arcivévoda nechal tetovat
Podpalubí lodi Kaiserin Elisabeth je přecpané trofejemi. Nechybí mezi nimi vycpaní tygři, orli ani opice. Námořníci sem přinášejí vypreparované klokany, pštrosy a koaly. Arcivévoda František Ferdinand d´Este se totiž na lodi plaví kolem světa a plní ji ulovenými zvířaty. Záhy mezi ně přibudou veverky, skunkové nebo medvěd grizzly… Arcivévoda František Ferdinand d´Este (1863–1914)
Zdislavina studánka: Uzdravuje dodnes nemocné?
epochanacestach.cz
Zdislavina studánka: Uzdravuje dodnes nemocné?
Asi kilometr od státního zámku Lemberk se nachází Zdislavina studánka pojmenovaná podle zdejší šlechtičny, která prý měla zázračné nadání uzdravovat nemocné. Voda prý pomáhá dodnes. Česká šlechtična svatá Zdislava (1220–1252) má podivuhodné schopnosti už jako dítě. Stále se prý modlí a chce se stát poustevnicí. Rodiče ji nicméně provdají za Havla z Lemberka (asi 1210–1254) a