Domů     Láska prý prochází žaludkem, ta naše rozhodně!
Láska prý prochází žaludkem, ta naše rozhodně!
8 minut čtení

Byl to ten nejlepší zákazník mého života. Vždy stejný úsměv, vždy stejná objednávka, vždy stejný apetit. Není divu, že jsem si ho zamilovala.

Babička mi už jako malé holce vyprávěla, že ženy z našeho rodu vždy našly tu pravou lásku úderem jedenadvacátého roku. Ona sama potkala mého dědečka přímo v den svých dvacátých prvních narozenin a její dcera, moje maminka, na tom byla obdobně. S tátou se seznámili týden poté, co sfoukla na dortu stejný počet svíček.

Jako dítě jsem tuhle historku milovala, měla pro mě tajemný, až magický nádech a zoufale jsem jí věřila. Jako dospívající holka, o kterou žádný kluk nezavadil ani pohledem, jsem se k „rodinné tradici“ upínala jako k záchrannému majáku.

A jako dospělá, dvacetiletá a stále ještě nezadaná „zoufalka“ jsem ji brala už jen jako bizarní náhodu, která se mě rozhodně netýká.

Slečna chlebíčková

Na mé jedenadvacáté narozeniny se nic výjimečného nestalo, ostatně stejně jako dalších několik měsíců poté. Můj tehdejší život sestával prakticky jenom z postele a práce. Den za dnem byl stejný. Poté, co jsem se vyučila, jsem pracovala jako kuchařka a prodavačka v bufetu.

Na starosti jsem měla především přípravu chlebíčků nejrůznějších druhů a v práci mi nikdo neřekl jinak než „slečna chlebíčková“. Věřte, nebo ne, tu práci jsem měla ráda.

Přestože jsem vstávala den co den ve čtyři hodiny ráno, byla jsem celý den na nohou a musela jsem se mnohdy potýkat s nepříjemnými zákazníky a jejich často nesmyslně hloupými dotazy a poznámkami.

„Je ten salám čerstvej, slečno?“ „Tenhle chlebíček nechci, dejte mi ten hezčí!“… Práce s lidmi je náročná. Když se ale mezi stovkou pitomců, najde jeden příjemný člověk, vykouzlí vám to úsměv na tváři až do večera. Spolehlivě!

A setkání s Honzou mi vykouzlilo přesně takový úsměv, a to na celý život. Taky spolehlivě!

Byl přesně ten typ zákazníka, na kterého se těšíte od rána a potom se na něj culíte jako blázen. Takový, který chodí každý den, se stejnou partou kolegů, ve stejnou hodinu, se stejným požadavkem a stále stejnou dobrou náladou.

Jakmile odbyla půl osmá ranní, byl tam. Usmíval se na mě už od dveří a potom si poručil dva chlebíčky s vajíčkovou pomazánkou a dva plátky sekané. Pamatovala bych si tu objednávku, i kdybyste mě vzbudili o půlnoci, přestože už je to více než třicet let. Slýchala jsem ji půl roku každé ráno a přála jsem si ji slýchat celý život.

Sejdeme se v sedm

Honza nebyl z našeho města, byl k nám pracovně vyslán podnikem jako stavební inženýr, bydlel na ubytovně s ostatními kolegy. Pracoval na stavbě nedaleko našeho bufetu a díky jeho pravidelné zastávce pro svačinu se z nás vlastně brzy stali staří známí.

Nejprve jsme spolu prohodili jen pár slov, poté pár vět a asi o měsíc později mě Honza překvapil kytkou a pozváním na první rande.

Vidím ho, jako by to bylo včera, jak stojí s pugétem karafiátů před kasou a zve mě do kina, zatímco za ním stojí fronta nervózních pracujících, kteří remcají, ať nezdržuje, a já jsem tak v šoku, že se vymáčknu až po několika dlouhých desítkách vteřin.

Pochopitelně souhlasím, Honzovi se viditelně uleví a dodá: „Tak na vás počkám v sedm před kinem. A teď bych poprosil, jako vždy, dva vajíčkové a dva plátky sekané.“ Už si ani nevzpomínám, co tehdy v tom kině dávali, bylo mi to úplně fuk.

Celý večer jsem přemýšlela jen o tom, že moje babička možná přece jen s tou rodinnou tradicí nelhala.

Na shledanou

Týden poté jsem totiž slavila dvaadvacáté narozeniny už s tím nejmilejším klukem, jakého jsem do té doby potkala − s Honzou. Upekla jsem dort a jako správná „slečna chlebíčková“ udělala velké pohoštění.

„Ty jsi nejlepší kuchařka na světě,“ opakoval neustále, zatímco do sebe ládoval už třetí kousek piškotového dortu.

Je až roztomilé, jak vděčný je tenhle člověk strávník. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že nám dvěma to prostě bude klapat. Zároveň jsem ale věděla, že jednou jeho práce v našem městě skončí a on se bude muset vrátit zpět. A co potom bude s námi?

Rozejdeme se, nebo budeme odloučeni? Jak jen tohle dopadne…

Toho dne jsem se bála jako čert kříže a přišel dřív, než bych se nadála. Chodili jsme spolu sotva čtyři měsíce, když Honza dostal dopis z práce, ve kterém ho podnik povolával zpět.

Plakala jsem tehdy jako želva, nedovedla jsem si představit, jak nám vztah na dálku vydrží.

Dělila nás totiž vzdálenost skoro přes půl republiky. „Budu jezdit každý druhý víkend,“ konejšil mě Honza, když na nádraží nasedal do vlaku a já mu poté mávala tak dlouho, dokud z vlaku nebyla dočista malá tečka.

Toho už neuvidíš

Pochopitelně hned první víkend, kdy měl Honza za mnou přijet, nedorazil. Místo něj přišel jen stručný telegram s omluvou a příslibem, že přijede příště.

„Jó holka, toho už neuvidíš,“ řekla mi rázně má kolegyně Jarča, když jsem se už druhý měsíc ploužila jako tělo bez duše po kuchyni.

Honza posílal dopisy s celkem přesnou pravidelností, svou návštěvu ale už poněkolikáté odvolal. Nejdřív mu do toho vlezla práce, poté byl nemocný, ale takhle dlouho? A co mu vlastně bylo? To mi nikdy nenapsal, a to už bylo divné. Nechtěla jsem být pesimista, musela jsem se ale podívat pravdě přímo do očí.

Možná má Jarča pravdu, možná už se opravdu nikdy neuvidíme. Při té myšlence se mi slzy nahrnuly do očí. Výborně, tak já tady teď budu brečet do pomazánek, zlobila jsem se sama na sebe.

Z mého bezduchého přemítání mě vytrhl až jeden z kolegů, který na mě od kasy hulákal:

„Chlebíčková, máš tady kavalíra!“ V tu ránu jsem byla zase vzhůru, praštila jsem utěrkou o vál a jako splašená utíkala k pultu v naději, že před ním stojí, ten můj kavalír a řekne: „dva vajíčkové a dva plátky sekané“.

Stál tam…

A on tam opravdu byl. V celé své kráse, s tím svým milým úsměvem a s chlebíčky na talířku. „Já bez těch tvých chlebíčků, prostě nemohl žít,“ řekl a já jsem nevěděla, jestli mu mám vlepit pohlavek, nebo dát velkou pusu.

Bylo to vítání, jako kdybychom se neviděli snad celý rok… přesně tak dlouhá mi ta doba bez něj připadala.

Důvodem, proč tak dlouho nepřijel, byly prý prachobyčejné neštovice, které ho skolily jako raněnou srnu a které se mi, ten můj ňouma, styděl přiznat. Takový nesmysl!

Počkal na mě až do konce mé pracovní doby, také aby ne, v prostředí plném jídla mu jistě nic nescházelo, dobírala jsem si ho.

Byla jsem tak šťastná, že jsme zase spolu. Měla jsem chuť se pořád smát. Další tak dlouhé odloučení už ani jeden z nás nechtěl zažít a vypadalo to, že Honza už má dokonce plán. Ani s neštovicemi nezahálel a přemýšlel o naší společné budoucnosti. Musím říct, že ji pro nás vymyslel vskutku znamenitě.

Našel si novou práci v mém městě a rozhodl se, že se za mnou přestěhuje. Byla jsem nadšená i dojatá zároveň. Ještě ráno jsem si představovala ty nejhorší scénáře a večer už jsme plánovali, jak spolu budeme žít.

To ti slibuju!

„Ale přestěhuju se jen pod podmínkou, že mi budeš až do smrti kuchtit ty svoje dobroty,“ smál se. „To ti tedy slibuju!“ odpověděla jsem mu a svůj slib stále držím.

V bufetu už nepracuju, před před pár lety jsem si otevřela vlastní malou hospůdku, kde s láskou vařím nejen manželovi a dětem, ale i ostatním hostům.

Asi nemusím říkat, kdo je v mém podniku vrchním štamgastem… Honza je pořád ten nejvděčnější strávník, jakého jsem kdy poznala. Naše rodinná tradice nelhala, opravdu jsem v jedenadvaceti letech potkala lásku svého života.

Klape nám to spolu už pětatřicet let a můj manžel už dnes plánuje, jak se spolu projíme i důchodem. Už se těším!

Michaela (56), jižní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
3 minuty čtení
Žila jsem už dlouho v nefunkčním manželství, ale stále jsem se nemohla odhodlat k rozvodu. To se stalo až po srazu se střední školou, kde jsem potkala svou dávnou lásku. Dvacet let jsme se s Mirkem neviděli. Setkali jsme až na jednom srazu se střední školou. Předtím jsme ani on, ani já na srazy nechodili, ale najednou, samozřejmě aniž jsme se domluvili, jsme se tu oba ocitli. Od začátku jsme
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Montblanc znovu ožívá ve světě Wese Andersona
iluxus.cz
Montblanc znovu ožívá ve světě Wese Andersona
Legendární značka luxusních psacích potřeb a doplňků představuje svou novou kampaň Let's Write, v níž navazuje na výjimečnou spolupráci s režisérem Wesem Andersonem. Ten pro Montblanc opět vykreslil p
Když kvete louka, pomáhá klimatu
21stoleti.cz
Když kvete louka, pomáhá klimatu
Rostliny jsou víc než jen zelený porost naší krajiny. Hrají zásadní roli v koloběhu uhlíku, a tím i v ochraně klimatu. Nová studie vedená vědci z Biologického centra AV ČR ukazuje, že druhová pestrost
Jak vládla královna Hollywoodu?
historyplus.cz
Jak vládla královna Hollywoodu?
Její nevinný výraz a plachý pohled ji skvěle pasují do rolí mladičkých dívenek. Mary Pickfordová v nich poblázní doslova celý svět. V době, kdy se na profesi herce hledí ještě skrz prsty, se stane jednou z nejslavnějších žen nejen v USA a vyslouží si titul „královna Hollywoodu“. Herečkou z nouze Je jí sedm let, a
Ztracené osady Rychlebských hor a Králického Sněžníku: Hlas krajiny, která nezapomíná
epochanacestach.cz
Ztracené osady Rychlebských hor a Králického Sněžníku: Hlas krajiny, která nezapomíná
Když stoupáte hustým lesem nad Starým Městem pod Sněžníkem nebo se prodíráte mlhavým ránem Rychlebských hor, krajina tu šeptá. V každém pařezu, v zarostlém sadu, v pokřiveném ovocném stromě, který tu ještě vzdoruje větru, slyšíte ozvěny lidského života, který se ztratil – ale ne docela. Jsou místa, která z map zmizela, ale nikdy nezmizela z
Mřížkový koláč
nejsemsama.cz
Mřížkový koláč
Meruňky můžete nakombinovat i s lesním ovocem. Hodí se k nim i výrazné bylinky, jako je rozmarýn, tymián nebo levandule. Ingredience na 1 kulatou formu: Na těsto: ● 300 g hladké mouky ● 1 vejce ● 1 žloutek ● 150 g másla ● 1 lžička nastrouhané citronové kůry ● 2 lžíce řeckého jogurtu ● 100 g cukru Na dohotovení: ● 800 g meruněk ● 1 skořicový cukr Postup: Do mísy nasypte mouku, cukr a citronovou kůru. Přidejte
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Fenomén „divokých mužů“ ve středověké mytologii: Byli to přežívající neandrtálci?
epochalnisvet.cz
Fenomén „divokých mužů“ ve středověké mytologii: Byli to přežívající neandrtálci?
Chatrně oblečený venkovan se kradmo ubírá lesem a co chvíli se pozorně rozhlíží. Nedivte se, vydat se v 15. století do lesa pro nějaký ten otop, to byl často i hrdelní zločin. Pak se však stane něco strašného. V lesním přítmí spatří mohutnou postavu s černými rozcuchanými vlasy. Je to snad sám vládce pekla? Ve středověké
Zanevřela Angelina Jolie po rozvodu na muže?
nasehvezdy.cz
Zanevřela Angelina Jolie po rozvodu na muže?
Smutný příběh. Je slavná, a navíc ikona krásy. Přesto herečka Angelina Jolie (51) zůstává opuštěná jako kůl v plotě. Po dramatickém rozvodu s Bradem Pittem (61) v roce 2016, kde nechyběla obvinění z
Viděl někdy někdo Boha? Biblické rozpory ve zjevení Hospodina
epochaplus.cz
Viděl někdy někdo Boha? Biblické rozpory ve zjevení Hospodina
Janovo evangelium jasně tvrdí: „Boha nikdy nikdo neviděl.“ Přesto se ve Starém zákoně objevují pasáže, které tuto premisu zpochybňují, popisujíce osobní setkání s Hospodinem. Jak je možné, že Kniha knih obsahuje tak zjevné rozpory v tak zásadní otázce? Ačkoliv novozákonní Janovo evangelium obsahuje pasáž, kde se doslova říká „Boha nikdy nikdo neviděl,“ (Jan 4:12), některé
Talentovaný Tony Cicoria: Piáno ovládne jako blesk z čistého nebe!
enigmaplus.cz
Talentovaný Tony Cicoria: Piáno ovládne jako blesk z čistého nebe!
Před klavírem sedí zkušený americký hudebník Tony Cicoria (*1952) a vypravuje: „Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. V roce 1994 jsem působil jako ortoped v New Yorku. V té době ještě neexistovaly mo
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.
Panák se díval v noci oknem do mého bytu
skutecnepribehy.cz
Panák se díval v noci oknem do mého bytu
Okno protějšího domu bylo zavřené celá léta. Jedné noci se to ale změnilo. Moje zvědavost se mi vymstila. Děsivý pohled strnulé figuríny se mi vrací ve snech doteď. Už dlouhá léta žiju v zapadlé části městského centra. Noci zde jsou však klidné, tiché. Ani na své sousedy jsem si nikdy nemohla stěžovat. I když, byla tu jedna věc,