Když se dnes dívám na svého syna, jsem šťastná a vděčná za život, jaký žije. A vůbec tomu tak nemuselo být! Život mu zachránila moje intuice!

S manželem Zdeňkem jsme po jeho rodičích podědili moc pěkný dům, kam jsme se po jejich smrti přestěhovali. Kdo žije ve vlastním baráku, jistě moc dobře ví, co práce stále kolem je.

Velká radost

Ještě než jsme byli s rekonstrukcí hotovi, přišla jsem do jiného stavu. Měli jsme sice už holčičku Aničku, ale manžel si moc přál syna, a tak jsme o tom, že by se dítě zrovna teď moc nehodilo, ani neuvažovali.

„Neboj, to zvládneme. Třeba to stihneme, než se ten náš kluk vyloupne na svět!“ jásal můj manžel. Já to sice tak snadno neviděla, ale chtěla jsem mu věřit. Co jiného mi zbývalo?

Růžová zahrada

S Andulkou, které teď bylo pět let, bylo mé těhotenství procházka růžovou zahradou. Do šestého měsíce jsem cvičila a nebylo na mně nic vidět. Sice jsem ji chvilku přenášela a porod mi nakonec vyvolávali, ale pak to šlo ráz naráz: „Jé, ona rodí!“ probral mě výkřik a vzápětí jsem slyšela její krásný křik.

Už druhý den jsem se cítila, jako bych vůbec nerodila. No, prostě sen! Andulka byla navíc moc hodné miminko a my si ji opravdu jen užívali. Možná i proto mě vlastně ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak.

Těžké těhotenství

S Honzíkem bylo ale vše jinak už od počátku! Ve druhém měsíci jsem měla stahy dělohy, a tak jsem musela odpočívat. Kdo stavěl nebo rekonstruoval, ten si umí představit, co je to za chuťovku ležet v bordelu, sutinách a mezi haldami krabic. Myslela jsem, že zešílím, ale nemohla jsem nic dělat.

Neštěstí

Po třech týdnech se naštěstí mé tělo uklidnilo a já se zapojila do všech prací. Vždy jsem byla dost trénovaná a žádná práce mi nedělala problémy. „Prosím tě, netahej to!“ zlobil se na mě manžel, kdykoliv jsem chtěla nějakou krabici třeba jen přesunout. A tak jsme se začali trochu i hádat.

To ale nebylo vůbec nic proti tomu, co následovalo! Jedno odpoledne nám volal táta a sdělil mi strašnou zprávu: „Maminku srazilo auto a záchranářům se ji už nepodařilo zachránit,“ plakal do telefonu. Zhroutil se mi svět. Moje maminka byla můj nejlepší přítel. Dobrá duše celé rodiny a s tátou se moc milovali.

Neuměla jsem si představit, co ten si bez ní teď počne. Následující dny a týdny jsem prožila jako v transu. Pohřeb zařizoval můj muž. My s tátou byli zlomeni žalem. Po pohřbu jsem se po dohodě se Zdeňkem k tátovi přestěhovala, ale dlouho jsem tam nepobyla.

Syna jsem si vybojovala

Začala jsem mít opět stahy, a dokonce jsem začala krvácet. V nemocnici jsem pak dokonce podstoupila krátký zákrok v narkóze. To mě trochu vrátilo do reality a já si uvědomila, že teď musím myslet hlavně na našeho malého.

„Miluško, ty odpočívej a já se o vše postarám!“ rozhodl můj muž, a jak řekl, tak udělal. Honzík se narodil krátce před termínem, ale vypadal jako zdravé miminko a do naší rodiny se zase vrátil klid a štěstí. A dokonce nám to i pár let vydrželo.

Honzík byl sice trochu svéráz a trochu víc uzavřený, ale jinak to byl normální kluk, co zlobil a rád se smál.

Cítila jsem úzkost

A tak běžel čas. Když mu bylo třináct, musel zůstat doma, protože mu nebylo dobře. Byla jsem doma, tak jsem si říkala, že spolu učení doženeme. Po obědě jsem šla na zahradu, abych se trochu pohrabala v záhoncích.

Najednou jsem ale cítila hroznou tíseň na prsou a měla jsem pocit, že se musím okamžitě vrátit do domu.

Když jsem vběhla do Honzova pokoje, ležel na zemi v křečích a zrovna ztrácel vědomí. Ihned jsem zavolala sanitku, která ho odvezla. „Honza nám umírá,“ volala jsem v slzách manželovi i Aničce.

Záchrana na poslední chvíli

Když jsme se všichni sešli v nemocnici, děkovali jsme bohu za mé vnuknutí. To nám potvrdil i jeho lékař: „Honza měl silný epileptický záchvat. Kdyby se mu nedostalo pomoci včas, zřejmě by tu nebyl, nebo by byl v kómatu.

Je velmi pravděpodobné, že počátky jeho problémů tkví už v komplikovaném těhotenství a vlastně bylo štěstí, že se to projevilo až teď!“ řekl nám s tím, že ještě nějakou dobu bude trvat, než se všechny synovy reakce vrátí k normálu.

Co ho asi čeká?

„Musí tu ještě nějakou dobu zůstat na pozorování a bylo by dobře, kdyby odtud mohl jet rovnou na rehabilitační pobyt,“ dodal. Bohužel ani prognóza nebyla nijak slavná. Záchvaty se mohou opakovat!

Díky včasnému zásahu náš syn žil, ale jak kvalitní život ho čeká, nikdo odhadnout nedokázal!

Každý den je lepší

Dnes je naštěstí soběstačný a vypadá jako normální šťastný mladý muž. Pomáhá lidem, kteří bojují s podobným handicapem jako on. Stálo nás to všechny neskutečně mnoho sil,

trpělivosti a víry, že to náš kluk, a my s ním, zvládne. Ale stálo to za to!

Miluše S. (55), Ústí nad Labem