Vyrůstala jsem v dětském domově bez rodičů a snila o tom, že jednou budu mít skvělého manžela a hodně dětí. Můj sen se nakonec splnil.

Matka mě dala do kojeňáku ve čtyřech měsících. Měla jsem šanci na adopci, jenže máma takzvaně „projevovala zájem“ – posílala mi pohledy k narozeninám a k Vánocům, dárky ale žádné. Ani podívat se za mnou nikdy nepřišla.

Když mě přijali na střední školu, byla jsem nejšťastnější člověk na světě, protože s tím byl spojený internát. Víkendy jsem trávila na internátě sama, a když vyšlo kapesné, zašla jsem si do cukrárny nebo do kina!

„Co tu děláš, Maruško, tak sama?“ Ozvalo se mi jednou za zády. Leknutím jsem sebou trhla. V cukrárně si zrovna vyzvedávala dort naše kuchařka ze školní jídelny. „Nojo,“ došlo jí. „Vždyť ty nemáš kam jít! Pojď se mnou k nám.“

Konečně domov!

Tak jsem vstoupila do Helenčiny domácnosti. Taková veliká rodina to byla! Helenka, její manžel, děti, babička, Helenky bratr Vojta. Dort byl pro něho, zrovna slavil narozeniny. Všichni byli tak milí, že jsem si je okamžitě zamilovala!

„Tady máš pár chlebíčků a kousek dortu, Maruško, vem si to na intr,“ řekla Helenka.

Od té doby každý den vyběhla z kuchyně, když jsem šla do školy, a do ruky mi dala svačinu. „Mažu chleby svým dětem, takmě jeden navíc neporazí,“ smála se. Víkendy, kdy jsem nejezdila do domova, jsem trávila víceméně u Helenky a její rodiny. „Chtěla jsem holku a mám dva kluky,“ říkala.

Děkuji ti, mami!

Před Vánocemi mě jednou vzala za ruku a řekla, že pro mě mají dárek. „Připravili jsme ti pokoj,“ řekla. Otevřela dveře a já uviděla ten nejkrásnější pokojíček na světě! „Je to taková nudle, ale na přespání stačí, když jsi u nás.“

Prvně v životě jsem měla vlastní pokoj! Vyhrkly mi slzy. „Děkuju, mami − tedy paní Helenko.“ Teď se pro změnu rozplakala ona. „Víš, co?

Klidně mi můžeš říkat mami!“ Když jsem se před více než dvaceti lety vdávala, vedl mě k oltáři táta Franta a máma Helenka to oplakala.

A v tom malém pokojíku, který byl původně pro mě, teď přespávají moje děti, když jsou u babičky a dědy na návštěvě. Jsou tam šťastní stejně jako jsem byla já.

Marie (54), Chebsko