Jako mladá dívka jsem zažila v domě svých rodičů děsivý večer, kdy se nad mou hlavou odehrál strašlivý boj. Vzala jsem si na pomoc našeho Azora.

Moc tajemného mě v životě nepotkalo, ale kdysi dávno, když jsem byla ještě dívka, se mi stalo něco zvláštního. Bylo mi čtrnáct let a byla jsem sama doma. Rodiče byli v práci, jedna sestra u kamarádky a druhá měla rande.

Bydleli jsme ve starém domku na konci vesnice. Kolem nás jen louky a les. Bylo kolem páté hodiny odpoledne, když jsem sešla z patra dolů do kuchyně, abych si udělala čaj. Najednou jsem uslyšela shora dupot, jako by se honily dvě osoby. Chytla jsem nůž a vyběhla z kuchyně.

Rvačka nad hlavou

Když jsem stoupla na první schod do patra, všechno náhle utichlo. Slyšela jsem, jak mi buší srdce. Co to bylo? Nakonec jsem se vrátila zpátky do kuchyně. Jen jsem se ale začala zabývat čajem, ozvalo se to znovu.

Už to ale nebyl jenom dusot, slyšela jsem i nějaké sípavé zvuky a válení se po zemi, jako by se prali dva lidé.

K smrti vyděšená jsem se krčila v rohu kuchyně, dokud nenastalo ticho. Vyplížila jsem se z domu ven, chytla našeho psa a doslova ho zavlekla dovnitř. Tak vyděšeného jsem ho nikdy neviděla, ani do patra se mnou nešel.

Když jsem to znovu zkusila druhý den, zase jsem nepochodila. Astor nahoru nechtěl za žádnou cenu.

Děsivá minulost

Začala jsem se zajímat o historii našeho domu. Pátrala jsem v místní knihovně, a pak jsem si vzpomněla na dokumenty, které jsme tu po nastěhování našli. Prvním majitelem domu byl německý sedlák, který byl po válce z domu vyhnán. Byla tam i jeho fotka, informace o rodině a odznaky s hákovými kříži.

Vyptávala jsem se po vesnici, až jsem se dostala k jedné z nejstarších obyvatelek, která tu zažila všechny události spojené s druhou světovou válkou. Řekla mi, že v našem domě kdysi sídlilo gestapo a mučili zde lidi.

Bylo to sice jen krátce, ale něco z těch hrůz ve zdech našeho domu nejspíš zůstalo.

Karla (58), Liberec