Díky dědictví jsem odešla z města na vesnici. A právě tam jsem znovu potkala kluka, se kterým jsem si kdysi dávno dala první pusu.
Notář mi podal složku s podepsanými papíry a oznámil mi, že jsem od této chvíle bohatá žena. „Kdybyste chtěla chalupu prodat, měl bych pro vás kupce,“ nabídl mi už mimo úřední jednání. Rázně jsem zavrtěla hlavou.
„Ne, děkuji za nabídku, ale chci se tam odstěhovat,“ uvedla jsem na vysvětlenou.
„Tohle bych od vás nečekal,“ řekl překvapeně. „Tipoval bych vás na ženu, která nebude chtít opustit město.“ Já bych to sama od sebe ještě před nedávnem taky nečekala, jenže okolnosti se změnily.
Správně načasované
Dědictví po své devadesátileté kmotře jsem vlastně vůbec nečekala. Její chalupa se mi líbila, byla v malé vesničce na Šumavě. Párkrát jsem u ní byla na návštěvě, rozhodně by mě ale nenapadlo, že se jednoho dne stanu majitelkou její nemovitosti.
Kmotra pocházela ze Slovenska. Její manžel zemřel už dávno a já netušila, že nikdo z její rodiny už nežije.
Když jsem se dozvěděla, že svoji chalupu s velkou zahradou odkázala mně, překvapilo mě to. Kdyby to přišlo o rok dříve, nejspíš bych chalupu prodala, protože bych chtěla cestovat se svým přítelem Michalem. Jenže všechno dopadlo jinak.
Michal se zamiloval do jiné a rozešli jsme se. I když mě to bolelo, nedělala jsem scény, přišlo mi to hloupé.
Těšila jsem se na nový začátek
Díky rozchodu s Michalem mě ale v Praze už nic nedrželo. Rodiče mi před nedávnem zemřeli, a to bylo nejspíš poslední, co mě k městu poutalo.
Svůj byt jsem mohla pustit vlastně kdykoli, bydlela jsem v nájmu a měla ve smlouvě domluvenou dvouměsíční výpovědní lhůtu. Začnu znova, jinde a jinak – ta představa mě lákala. A jako překladatelka na volné noze jsem svoji práci mohla dělat odkudkoli.
Byla jsem odhodlaná
Konečně nastal den mého stěhování. Všechno se vešlo do jedné dodávky. „To jsem zvědavý, jak dlouho tu sama vydržíš,“ řekl mi bratranec Karel, který mi se stěhováním pomohl, a pak odjel. Moc mi nevěřil. Jenže já jsem se rozhodla. Jsem přece šikovná a schopná.
Navíc mám kolem sebe sousedy. Těšila jsem se na ně, ale trochu se mě zmocňovaly rozpaky. K jedněm z nich mě vázaly vzpomínky.
Záplava vzpomínek
Tenkrát mi bylo třináct let. Přijela jsem ke kmotře na celé prázdniny. Od prvního dne jsem byla nadšená. Nádherná příroda, lesy, louky, rybníky. A u sousedů byla u babičky na prázdniny Eva, se kterou jsme se skamarádily. Chodily jsme se koupat, běhaly po loukách, užívaly si prázdnin.
„Dneska přijede Honza, můj brácha,“ oznámila mi jednou Eva. „Má motorku,“ dodala pyšně. Večer se skutečně objevil. Urostlý kluk se špinavě blonďatými vlasy. Byl pohledný, to ano, ale mě tehdy kluci ještě moc nezajímali. Navíc byl starší – bylo mu osmnáct.
Pouť ve vedlejší vesnici
Dny plynuly. Jednou jsme měly s Evou v plánu jít na pouť do vzdálenější vesnice. Jenže Evě nebylo dobře, a tak raději zůstala v posteli. „No, co, půjdu sama,“ rozhodla jsem se a vyrazila. Svezla jsem se autobusem.
Na pouti to bylo fajn, potkala jsem tam další děti z vesnice. Dobře jsme se bavili a nějak nám ušlo, že se obloha začíná zatahovat. „Nechceš jet s námi?“ zeptala se mě Klára, pro kterou přijeli rodiče. Odmítla jsem.
„Za hodinu jede autobus,“ řekla jsem a vyrazila na kolotoč. I když kolotočáři už začínali balit, stihla jsem ještě poslední jízdu.
Jenže uplynulo sotva deset minut a z nebe začaly téct proudy vody. Utíkala jsem do budky na autobusové zastávce. Během chvilky jsem byla promoklá na kost. A najednou se v zatáčce objevila barevná deštivá skvrna. Začala jsem zuřivě mávat.
Přijel jako na zavolanou
Vedle mě přibrzdila motorka. Byl to Honza. „Nasedni si,“ pobídl mě. Sedla jsem si za něj a chytila se ho. Vyjeli jsme. Cítila jsem jeho mokré tělo pod mikinou. Voněl deštěm.
Uplynulo sotva pár minut, když jsme zabrzdili u naší branky, ale mně to připadalo jako hodina.
Sesedla jsem z motorky. Sundal si helmu. „Jdi se usušit,“ řekl. „Víš, že jsi vlastně docela hezká holka?“ Koukala jsem do jeho modrých očí. Pak se ke mně přiblížil a lehce se dotkl mých rtů. Šla jsem tenkrát domů úplně zmatená.
Probudily se dávné city
Když jsem v chalupě vybalila, vzpomínka na prázdninový den před mnoha a mnoha lety se mi vrátila s takovou intenzitou, až jsem to nečekala. Znovu jsem cítila vůni Honzovy kůže. Připadala jsem si jako ve snu.
Zkusím u sousedů zazvonit, alespoň se na Honzu poptám. Za chvíli už jsem stála u jejich branky a tiskla zvonek.
Stará láska nerezaví
Na zápraží se objevil zavalitější muž a mířil k brance. Otevřel. Koukaly na mě stejně modré oči jako tenkrát. Představila jsem se. Když mu došlo, kdo jsem, usmál se. „Celá vesnice ví, že tu budeš bydlet. Tady se nic neutají. Pojď dál,“ řekl. „Udělám ti kafe.“ Posadili jsme se s kouřícími hrnky ke stolu.
Chvíli jsme mlčeli. Nevadilo mi to, měla jsem pocit, že si rozumíme i tak. „Kdybys s něčím potřebovala pomoct, řekni,“ nabídl mi. „Chlapská ruka je potřeba a já, když přijdu odpoledne z práce domů, stejně nemám co dělat.“ Vzala jsem ho za slovo. A po půl roce jsme už bydleli spolu.
Dana B. (58), Šumava
