Když mi bylo pětačtyřicet, dozvěděla jsem se, že mám rakovinu prsu. Najednou jsem měla pocit, že všechno, co jsem do té doby dělala a měla ráda, je nenávratně pryč.

Tehdy jsem byla docela spokojená, plná sil, měla jsem spokojenou rodinu, dvě skvělé děti, práci, kterou jsem měla ráda. Samozřejmě i nějaké běžné starosti byly, ty mi teď už ale připadají jako nicotné.

První náznaky

Pochopitelně jsem věděla, že existuje rakovina, znala jsem i pár lidi, kteří jí onemocněli. Ale prostě mě vůbec nenapadlo, že by se tohle mohlo někdy týkat i mě. Směla jsem sice docela časově náročnou práci, ale snažila jsem se žít v rámci možností zdravě.

Chodila jsem s kamarádkami jednou týdně cvičit, onemocněla jsem jen zřídkakdy a většinou to bylo běžné nachlazení, takže mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy mohla mít něco vážnějšího. A dlouho jsem také nic netušila.

V té době jsme měli náročnější zakázku, hodně jsem pracovala, a vzrůstající únavu jsem přičítala pracovnímu vytížení.

Také jsem začala trochu hubnout, aniž bych o to nějak usilovala, ale to mi, upřímně řečeno, vůbec nevadilo, naopak. Myslela jsem si, že až práce trochu poleví, všechno se zase srovná.

Pak jsem začátkem roku chytila chřipku, které jsem se hodně dlouho nebyla schopná zbavit.

Když už moje problémy trvaly více než měsíc, žádné léky nezabíraly a bylo mi čím dál hůř, poslala mě moje praktická lékařka na podrobnější vyšetření do nemocnice. Výsledky byly zdrcující – šlo o zhoubný nádor v prsu.

Když jsem tohle slyšela, nejdřív jsem měla pocit, že se mi to jen zdá, že to není možné.. Pak jsem se začala jakoby probouzet a uvědomovat si realitu. Děsila jsem se toho, co bude následovat.

Trpce jsme litovala, že jsem do té doby nikdy nešla na mamografické vyšetření, ale myslela jsem si, že na to je čas do padesáti.

Já ani netušila, co všechno léčba rakoviny obnáší, věděla jsem jen, že existuje operace a chemoterapie. Strašně jsem se bála procházet martyriem léčby, která bude nejspíš hodně bolet a ani nemusí dopadnout dobře.

Nebýt toho, že mám dvě děti, možná bych to všechno ukončila sama nebo se přinejmenším zbláznila.

Dlouhá léčba

Nádor jsem měla v pravém prsu. Naštěstí jsem se dostala ke skvělému panu doktorovi, který mi trpělivě všechno vysvětlil, nic nepřikrašloval, ale ani nedramatizoval. Díky tomu jsem se uklidnila a upnula se na to, že zkusím léčbu absolvovat a přežít. Dodnes mu nemohu ani dost poděkovat za to, co pro mě udělal.

Nejenže mě uklidnil, ale vlastně mi zachránil i život. Nejdřív přišla na řadu operace, při které jsem o pravý prs přišla.

To jsem strašně obrečela, bála jsem se, že už se nebudu nikdy cítit jako plnohodnotná žena, ale pan doktor mi vše vysvětlil tak, že je to jediná možná cesta, protože můj nádor byl už dost velký.

Aby ale nedošlo k metastázám, musela jsem ještě absolvovat ozařování. Toho jsme se bála také, dokonce jsem chvíli váhala, zda nemám léčbu odmítnout, ale pak jsem si řekla, že když už jsem začala, musím léčbu dotáhnout do konce, ať to dopadne, jak chce.

Nebylo to rozhodně nic příjemného, bylo mi špatně, přišla jsem o vlasy a nemohla nic dělat. Také za námi pravidelně chodila psycholožka, která nám pacientkám, které jsme na tom byly podobně, pomáhala překonat psychické potíže.

A ty byly někdy možná horší než ty fyzické. Bylo mi jasné, že stávající práci nejspíš už nebudu moct dělat, a to mě taky dost trápilo. Přece jen jsme na nemocenské trávila už několik měsíců a návrat do kanceláře bez jednoho prsu mi připadal nemyslitelný.

Nový život

Nakonec jsme to všechno vydržela a poslední výsledky vypadaly dobře. Po nějaké době jsem mohla ještě prodělat plastiku prsu, což taky nebylo nic příjemného, ale aspoň na první pohled není na mě nic poznat a taky mi to psychicky hodně pomohlo.

Naštěstí po celou tu dobu při mně stál jak manžel, tak moje děti. Mám prostě báječného muže, kterému nevadí, jak vypadám. Nebýt toho, bylo by to pro mě všechno mnohem horší a ani si to neumím představit.

Prošla jsem si peklem, ale uvědomuji si, že je spousta žen, které takové štěstí neměly.

S některými z těch, co se mnou léčbu absolvovaly, se občas scházíme dodnes. Všechny je obdivuji, protože jsou to strašně silné ženy. Některé například manželé po vyléčení opustili, a ony to přesto nevzdaly.

Byla to lekce

Máme jizvy nejen na těle, ale i na duši, taková zkušenost se prostě zapomenout nedá. Vím, že ještě zdaleka nemám vyhráno, ale už se tolik netrápím. Nakonec jsme v původní práci dala výpověď a našla jsem si jinou, ve které už nezažívám takové stresy.

I když jsem tam byla spokojená, mám teď jiný žebříček hodnot, na jeho prvních místech je zdraví. Dodnes chodím stále na pravidelné prohlídky a pokaždé se modlím, aby bylo všechno v pořádku. Zatím to vychází, držte mi palce…

Jiřina (52), Praha