V mládí jsem pravidelně vyrážela s kamarády do lesů pod stany. Jednou jsme zažili něco, co nás bude v myšlenkách pronásledovat navždy.

Pod stan jsem jezdila s rodiči už odmalička. Díky tomu jsem se velmi brzy přestala bát tmy. Stanování mě vždycky bavilo a láska k němu mi vydržela až do dospělosti. Na vysoké jsme do lesů vyráželi s partou dobrých kamarádů.

Vždy jsme si našli nějaké odlehlé místo, kde jsme si postavili stany. Po promoci jsme vyrazili do hvozdů v Pošumaví. Les byl temný a liduprázdný, čímž si nás hned získal.

Večerní klábosení

Do naší party patřili kromě mě dva kluci – Aleš a Petr, a dvě holky – Klára a Nela. V jednom stanu spali kluci a v druhém my. Ten večer probíhalo všechno jako vždycky. Po menší obhlídce okolí jsme rozdělali oheň a uvařili si guláš.

Seděli jsme u ohně a vyprávěli si rádoby strašidelné historky. Soňa si před výletem dala tu práci a zjistila si o místě nějaké informace.

Místní pověry

Údajně se v tom lese kdysi oběsila mladá holka. Pověry říkají, že od té doby v lese straší. Všichni jsme si z toho dělali srandu. Kolem jedenácté hodiny se mi začaly klížit oči. Navíc jsem měla pocit, že se na mě někdo nebo něco z lesa dívá. Cítila jsem zkrátka na sobě cizí chladný pohled.

Svalovala jsem to na únavu a alkohol, jenže pocit, že máme společnost, se mě držel jako klíště. Šla jsem si tedy raději lehnout. Dobrou hodinu jsem spala klidně. Poté přišly holky, kluci už také zalezli.

Pak jsem slyšela, jak v lese praskají větve, jako by přes ně někdo šel. Rázem jsem se probrala.

Děsivé zvuky

Zaposlouchala jsem se do toho zvuku a přemítala nad tím, jaké zvíře to asi může být. Holky už skoro spaly, tak jsem se otočila na bok a také se snažila zabrat. Zničehonic nám ale začalo něco škrábat zvenku na stan. Všechny jsme sebou cukly. „Co to sakra bylo?“ zeptala se Klára.

„Asi nějaké zvíře, spěte dál,“ řekla otráveně Nela. Jenže vedle ze stanu se náhle ozval řev. Chtěly jsme jít ven a zjistit, co se děje, ale zasekl se zip u stanu a nešlo s ním pohnout dolů ani nahoru. Řvaly jsme na kluky, zda jsou v pořádku. Ozval se Petr. „Aleše něco drží za hlavu!“ křičel.

Škrábance jako důkaz

Lomcovaly jsme se zipem, až se nám ho podařilo otevřít. Vyběhly jsme ven. Nikde nic. Najednou kolem nás zavládlo absolutní ticho. Kluci vystrčili hlavy ze stanu. Všichni byli v pořádku. Znovu jsme šli spát. Myslím ale, že nikdo už pořádně nezabral. Během noci jsme slyšeli, jak nám někdo obchází stany a sténá.

Znělo to jako dívčí vzlyk. Na malý okamžik jsem spatřila i jakýsi stín. Bylo evidentní, že je to žena. Možná se jednalo o tu dívku, která si kdysi v lese vzala život. Ráno, když jsme vylezly ze stanu, měl Aleš poškrábaný obličej. Rychle jsme se sbalili a na to místo jsme se už nikdy nevrátili.

Iva S. (60), Vysoké Mýto