Moje nešťastné dítě spadlo do pasti, ze které se nedokáže dostat. Snažíme se dceři pomáhat, jak jen to jde, ale vůči tomu chlapovi jsme bezmocní.

Milena se konečně trochu uklidnila. Utírá si slzy a je plná odhodlání: „Už se k němu nikdy nevrátím.“ Říká to tak rozhodně, že by jí to každý hned uvěřil. Ale my s manželem víme své.

Tuto větu totiž slýcháme od chvíle, kdy se naše dcera vdala a odstěhovala se s tím darebákem na druhý konec města.

Tyto situace se totiž neustále opakují jako přes kopírák. Milena přijede i s malým Toníčkem, naším dvouletým vnukem. Je rozčilená, někdy samá modřina. A hlavně odhodlaná všechno definitivně skončit. Chvíli u nás bydlí, otřepe se z nejhoršího.

A pak se najednou sbalí a zase se vrátí k Edovi. Nechápeme to. Ale nemáme sebemenší šanci to ovlivnit. To je naše souromé peklo.

Měla klidné dětství

S manželem jsme vychovali dvě děti, Milenu a jejího staršího bratra Rudolfa. Byli jsme klidná a pohodová rodina. Troufám si tvrdit, že našim dětem nic nechybělo. Byly obklopeny láskou a milující rodinnou atmosférou.

Když dokončily školu, Rudolf se oženil a brzy jsme se všichni těšili z prvních vnoučat. S Milenou to ale už tak jednoduché nebylo.

Stále se nemohla usadit

Milena toho pravého stále hledala. Její známosti ale neměly nikdy dlouhého trvání. Byli to většinou chlapi, kteří chodili do baru, kde pracovala. S manželem jsme byli toho názoru, že ani jednomu z nápadníků naší dcery nejde o vážnější vztah.

Monika však všechny tyto rozchody velice těžce nesla. Ale pořád si vybírala stejné typy. Až na jednoho.

Byl úplně jiný

Pak ale jednou v létě na plovárně potkala Eduarda a strašně se zamilovala. A musím přiznat, že i my s manželem jsme mu na tu jeho příjemnou tvářičku skočili. Byl to hezký mladý muž, který měl dobré a velmi sympatické chování.

K naší Mileně se choval skvěle a ona celá zářila. Moc jsme jí to přáli, a když přišli s tím, že bude svatba, s radostí jsme souhlasili.

Ona to moc dobře věděla

Na svatbu přijela i Edova maminka. Drobná, tichá, trochu ušlápnutá žena. Tehdy mě zarazila její podivná poznámka na adresu novomanželů: „Snad to dobře dopadne.“ Bylo už ale dávno po půlnoci, a takovým slovům jsem nepřikládala proto hlubší význam.

Teprve později jsem pochopila, o čem mluvila. Říct nahlas celou pravdu nemohla. Také se svého jediného syna bála. Milena brzy otěhotněla a všichni jsme se začali těšit na miminko. Mladí k nám zpočátku chodili společně každý týden na návštěvu.

První rozčarování

Pak jednou přišla dcera sama. Byla celá uplakaná a stěžovala si na Edu, že ji moc omezuje, že jí udělal žárlivou scénu jen kvůli tomu, že se v baru na někoho usmála.

Byl to první mráček a já si myslela, že jde jen o běžnou hádku, která dříve nebo později musí v manželství přijít.

Jenže to bylo trochu jinak. A dcera nám pravdu dlouho tajila. Pak mi Milena jednou volala z nemocnice, že rodí. Strašně jsem se lekla. Vždyť do prvního termínu měla ještě měsíc.

Dítě bylo v ohrožení

Teprve v nemocnici se ukázalo, že k předčasné cestě na svět „pomohl“ svému synovi Eda, který mou dceru ten den zmlátil téměř do bezvědomí. A nebylo to poprvé, jak se nakonec přiznala Milena. Byli jsme v šoku. To nemůžeme nechat jen tak. To nedovolíme.

Miminko v nebezpečí

Dcera se sice s dítětem rovnou z porodnice nastěhovala k nám, ale trestní oznámení na manžela odmítla podat. Nechtěla jsem se s ní zbytečně hádat a raději jsem jí pomáhala s tím malým, bezbranným tvorečkem.

Milena nám sice tvrdila, že se k Edovi už nikdy nevrátí, ale neustále si s ním po telefonu dopisovala.

Když jsem se jednoho dne vrátila domů, seděla tam Milena a plakala. Prý půjčila Toníčka Edovi, aby si povozil syna v kočárku. Jenže to bylo ráno, a on doteď dítě nevrátil.

Snažila jsem se dceři vysvětlit, že je to vlastně únos a že je třeba to ohlásit na policii.

Odmítla to. Prožili jsme noc plnou hrůzy. Eda vrátil syna až druhý den s tím, že ho jel ukázat mámě. Dítě bylo v pořádku a Milena se s ním k manželovi znovu vrátila. Prý už bude vše v pořádku. Ale samozřejmě, že zase nebylo. A my neměli šanci to zastavit.

Konečně se odhodlala

Útěky a návraty se stále opakovaly. Dcera začala být psychicky velice labilní a zcela závislá na tom tyranovi. Ten s ní manipuloval jako s loutkou. Používal metodu cukru a biče. Chvíli byl milý, koupil nějaký dárek.

Pak ji zase kvůli maličkosti zbil, znásilnil nebo jí vyhrožoval, že jí vezme jejich dítě.

Strašné na tom bylo i to, že malý Toníček vše viděl, a jak rostl, i dobře vnímal svůj vzor otce. Neváhal tedy maminku bít pěstičkami a křičet na ni, když mu něco odmítala splnit. To snad konečně přimělo Milenu trochu se vzchopit a jednat. Podala trestní oznámení.

Pomáhali jsme, jak jsme mohli

Doufali jsme, že se konečně vše vyřeší. Kontaktovali jsme právníky, sociálku, psychology a zařizovali vše tak, aby následoval rychlý rozvod a předání dítěte do výlučné péče jeho matky. Dcera nějakou dobu spolupracovala. Byla ale manipulována ze strany Edy, který jí denně posílal květiny.

Nakonec nám řekla, že otce nemůže připravit o syna, stáhla trestní oznámení a odstěhovala se zpátky ke svému tyranovi. Jsme zdrcení. Vše se opakuje. Už zase u nás sedí rozklepaná. Vím, že se manžela bojí, ale odejít nedokáže. Co bude s naší dcerou a vnukem?

Marie D. (57), Hradec Králové