Když jsem ten nápoj dostala, bála jsem se, jaké bude mít na mě účinky. Pak mi ale zvědavost nedala a já ho musela zkusit.
Byla jsem v té době už v důchodu, ale měla jsem stále pár klientů, kterým jsem vedla účetnictví. Patřil mezi ně i jeden podnikatel, který často cestoval po exotických zemích. Vždy mi z těch vzdálených krajů něco přivezl pro radost.
Na jeden jeho dárek však nikdy nezapomenu. Přivezl mi nápoj v prášku. Prý je to jen výtažek z tamních bylinek, které jinde nerostou. Když viděl můj nedůvěřivý pohled, usmál se a řekl, že vyhodit to mohu vždycky.
Zvědavost zvítězila
Nevyhodila jsem ho, ale dlouho ho měla uložený ve vitrínce, kam jsem si dávala dárky. Váhala jsem, jestli mám nápoj vyzkoušet. Připomínala jsem si, jak mě můj klient ubezpečoval, že mi nehrozí žádné riziko.
Současně jsem si také řekla, že je to jediná příležitost v životě, s ničím takovým se už nikdy nesetkám.
Vysypala jsem prášek do skleničky, bylo ho celkem málo. Zalila jsem ho podle návodu vlažnou vodou. Vzniklý nápoj měl divnou barvu, vydával ale příjemnou vůni, která lákala. Napila jsem se a zjistila, že má dobrou chuť. Za chvíli jsem vypila celou sklenici.
Měla jsem otevřené okno, byl hezký den a teplo. Bydlíme v přízemí. Najednou jsem uslyšela, jak k sobě promlouvá nějaká žena. Nadávala nahlas na své nevděčné děti. Procházela kolem našeho domu. Ze zvědavosti jsem se podívala ven.
Ty rajdo…
Ke svému šoku jsem viděla, že žena má zavřená ústa. Já ale slyšela dál, jak spílá už i manželovi a sousedům. Byla plná zlosti. Jak jsem na ni zírala, zvedla hlavu a já slyšela naprosto jasně:
„Ty krůto, co na mě čumíš?“ Ústa se jí ale pohnula až ve chvíli, kdy mě pozdravila.
„Jak se máte, paní,“ povídá, „co vaše děti?“ Než jsem jí stačila odpovědět, už jsem slyšela, jak si mele pro sebe, že jsem stará rajda. Zírala jsem jí na pusu, rty se ani nepohnuly. Baba se otočila a mazala dál.
Rychle mi došlo, že tahle moje schopnost má nějakou souvislost s nápojem, který jsem vypila.
Bylo to pryč
Jak jsem vylezla na ulici, měla jsem v hlavě zmatek. Překřikovaly se tam desítky hlasů najednou. Zjistila jsem ale, že pokud se zaměřím na konkrétního člověka, tak jeho hlas v mé hlavě zesílí a ostatní se naopak utlumí.
Občas se mi stalo, že jsem se někomu podívala do očí ve chvíli, kdy si dotyčný myslel něco nepěkného. V tu chvíli rychle sklopil pohled, jako bych ho přistihla. Těžko mě ti lidé mohli podezřívat z toho, že slyším jejich myšlenky.
Spíš se ozvalo jejich svědomí nebo se domnívali, že jim to, jak uvažují, kouká z očí. Váhala jsem, jestli mám jít navštívit někoho známého či rodinu. Jaké myšlenky bych mohla slyšet? Měla jsem to ale udělat. Ta moje schopnost totiž netrvala dlouho.
Po několika hodinách zvuky začaly slábnout a k večeru už jsem nic neslyšela. Nikdo mi nevěřil. Jediný, kdo měl pochopení, byl můj klient, který mi prášek přivezl. Přiznal, že ho také vyzkoušel, ale už ho nemá.
Martina (59), Břeclav
