Složité období po rozvodu jsem překonala a myslela si, že teď už bude všechno aspoň v mezích možností normální. Jenže to jsem netušila, jaké další zkoušky si pro mě osud přichystal…

Moje první manželství nebylo špatné, ale manžel se po letech zakoukal do mladší a opustil mě i naši dceru. Bylo to pro mě zpočátku dost hrozné, byla jsem opravdu zoufalá. Pak jsem se trochu dala dohromady a doufala, že jde jen o románek. Snad bych mu byla schopná i odpustit, ale on podal žádost o rozvod.

Po rozvodu

Bylo mi už čtyřiačtyřicet, a stála jsem zase na pomyslné startovní čáře. Zůstala jsem sama, dceři tehdy bylo devatenáct a studovala vysokou v jiném městě, domů jezdila jen občas na víkendy.

Dlouho jsem se trápila, ale asi po roce jsem pochopila, že jestli chci ještě něco ze života mít, musím mu jít naproti.

Moje kamarádka Hana do mě pořád hučela, ať už na bývalého nemyslím, a často mě někam zvala. Do té doby jsem odmítala, nechtělo se mi, ale pak jsem si řekla, proč bych si měla kazit náladu – nejsem jediná, která se rozvedla, a ještě jsem docela k světu.

Začala jsem s Hankou obrážet kina, výstavy, vinárny… Seznámila jsem se s jejími přáteli. Bylo mi s nimi dobře a na žal jsem konečně zapomněla.

Vztah nevztah

Mezi jinými s námi občas chodil i Pavel. Od začátku jsme si rozuměli, byl naladěný na podobnou vlnu jako já, rád se bavil, rád se napil, rozuměli jsme si nejvíc, když jsme měli upito. Když mi jednou v pátek navrhl, abychom šli k němu, nebyla jsem proti.

Byl to takový vztah-nevztah. Nic jsme si neslíbili, jen jsme spolu občas spali.

A mně to tak i vyhovovalo, nechtěla jsem vážnou známost. Takhle to mezi námi fungovalo asi rok. Pak dostal Pavel nabídku odjet pracovně do Německa. Přála jsem mu to a ani mi nevadilo, že už spolu nebudeme.

On to oceňoval, než odjel, pozval mě na luxusní večeři a den jsme zakončili posledním milováním u něj doma.

Tvrdil sice, jak se mu po mně bude stýskat, ale věděla jsem, že to nemyslí vážně. Dál jsem chodila mezi naši partu a musím říct, že mi bylo celkem jedno, že je Pavel pryč. Jemu nejspíš taky, protože se vůbec neozval.

Prý si v cizině našel známost – a přála jsem mu to. V té době mi začaly zdravotní potíže.

Všimla jsem si, že jsem v poslední době trochu přibrala, často mne pálila žáha, bolela mne záda a otékaly mi nohy.

Těhotenství mě sice napadlo, ale tuhle myšlenku jsem hned zavrhla – už přece nejsem žádná mladice a poslední dobou jsem menstruovala dost nepravidelně, takže jsem si spíš myslela, že se tak hlásí trochu předčasný přechod.

Potíže ale nepřestávaly, a tak jsem se objednala ke svému doktorovi. A čekal mě šok, když mi řekl, že jsem už ve čtvrtém měsíci těhotenství. Vrátila jsem se domů jako ve snách a v hlavě mi vířily různé scénáře. Na potrat už bylo pozdě, ale copak můžu ve svém věku a bez muže být matkou?

Na chvíli šťastná

Celou noc jsem nespala a pak jsem se rozhodla poradit se s Hankou. Protože je to praktická žena, hned začala plánovat, co musím udělat.

V první řadě se zeptala, kdo je otec, a když jsme jí řekla, že nikdo jiný než Pavel nepřichází v úvahu, řekla, že mu to musím co nejdřív oznámit. Přece nechci zůstat bez alimentů.

Moc se mi nechtělo, ale bylo mi jasné, že Hana má pravdu. Sehnala mi jeho adresu a já mu s její pomocí napsala, i když jsem se u toho necítila nejlíp. Musela jsem to taky říct dceři, ta kupodivu měla radost, že bude mít sourozence.

Pokud to ovšem dobře dopadne, pomyslela jsem si. Věděla jsem, že jako starší rodičku mě čeká spousta možných komplikací. Zdravotní problémy ale časem skoro ustaly a nakonec se mi narodil krásný, zdravý chlapeček. Lukáš. Pavel se mi vůbec neozval, asi považoval můj dopis za špatný vtip.

Musela jsem ho nakonec kontaktovat přes právníky. Otcovství popíral, ale soudem nařízený test ho potvrdil a nakonec mi vyměřili celkem slušné alimenty, s nimiž jsem mohla i na mateřské docela vyjít. Můj život se totálně změnil, ale nebyl špatný.

Boj o syna

Jak to šlo, vrátila jsem se do práce. Lukášovi byly čtyři roky, když si najednou Pavel vzpomněl, že má syna. V Německu se oženil a jeho paní nemohla mít děti, tak si usmyslel, že se chce se synem vídat.

Přitom do té doby o něj neprojevil zájem, jen platil výživné. Několik měsíců se mi dařilo jeho nátlak odrážet, ale pak se mi ozval jeho právník.

V dopise, který mi poslal, bylo jasně napsáno, že pokud nebudu souhlasit s návštěvami, požádají u soudu o výhradní péči. Myslím, že moc šancí nemá, ale dostala jsem hrozný strach. Vím, že soudy někdy rozhodují podivně a Pavel je na rozdíl ode mě ženatý.

Argumentuje tím, že u něj by se Lukáš měl mnohem lépe než se mnou, samoživitelkou. Byla jsem samozřejmě proti.

Pavel dokonce přijel a dožadoval se, že chce syna vidět. Nepustila jsem ho domů, a on nakonec odjel s nepořízenou. Asi po dalším půl roce mi přišla obsílka k soudu.

Hanka mi sehnala advokáta, který mi řekl, že výsledek je nejistý, ale že udělá vše, aby mi Lukášek zůstal. Od té doby nemám klid. Soudy se sice táhnou, ale nemůže to tak být donekonečna. Hrozně se bojím, že o syna přijdu.

Karolína (51), střední Čechy