Žili jsme vedle sebe jako dva cizinci. Neměla jsem si s ním o čem povídat, nezajímalo mě, co si myslí. Takhle jsem skončit nechtěla.

Byl moje první láska a nikdy jsem nikoho jiného neměla. Nechápala jsem dnešní dobu, kdy se každý chlubí počtem partnerů. Pro mě byl můj muž tím prvním i posledním! Jenže jsem se domnívala, že spolu vydržíme až do smrti. Jednotní a milující.

Už nás nic nespojovalo

Rozvod jsem navzdory vzrůstající frustraci a nespokojenosti neplánovala. Vlastně mě tahle možnost ani nenapadla. Manžela, k mému překvapení ano. „Co kdybychom šli od sebe? Vždyť už k sobě dávno nepatříme.

To i se sousedkou prohodím víc slov než s tebou,“ konstatoval manžel naprosto v klidu, a dokonce s úsměvem na rtech.

Jako by mu to dělalo radost říct mi něco takového. Musela jsem přikývnout, měl pravdu. Ale kdo za to může? Nezbývalo mi než souhlasit. „Jestli si to přeješ…“ odpověděla jsem, ale hlavou mi přece jenom něco vrtalo.

Navrhoval rozvod, že si ho přál, nebo mě naopak chtěl vyprovokovat k nějakému činu? Akci? Nevěděla jsem.

Přišel s rozvodem

Neudivilo mě, když se přede mnou na stole objevily rozvodové formuláře. „Všechno jsem vyplnil, stačí jen podepsat,“ vysvětloval mi manžel a podával propisku. Mlčky jsem ji odstrčila. Přece si alespoň přečtu, co mě čeká! Šla jsem si raději lehnout.

Převalovala jsem se celou noc. Zmocnila se mě panika. Kdo z nás se odstěhuje ze společného bytu? Jak si rozdělíme majetek?

Tedy ne že bychom měli nějaké miliony, ale zahrádka, auto a malinkatá chalupa přece také měly nějakou hodnotu. A co když si můj Přemek najde nějakou ženskou? Budou moje tři děti za ní jezdit? Kupovat jí dárky? Nevěděla jsem, zda mít vztek, brečet nebo křičet.

Snad všechno najednou! Byl to nebývalý pocit po všech těch letech letargie. Ráno jsem měla jasno.

Poslední dovolená

Udělala jsem dobrou snídani na vidličku a počkala, až manžel zasedne. Skoro si toho opulentního jídla nevšiml. Když polkl první sousto, oslovila jsem ho: „Přemku, jsme spolu přes čtyřicet let. Ty papíry ti podepíšu, ale mám jedno jediné přání.

Strávíme společně týden na dovolené. Někde v kopcích, v pěkné chatě.

Nemusíme se spolu bavit, jen být. Tiše přemýšlet a kochat se přírodou. Manžel se nenechal ani na chvíli přemlouvat. Okamžitě souhlasil! Ani nevím, co jsem si od toho všeho slibovala, ale nějak podvědomě jsem cítila, že je to moje poslední šance.

Šance na záchranu manželství, o kterém jsem se až doteď domnívala, že o něho nestojím.

Najednou nám bylo všechno jasné

První den pobytu jsme se tak nějak jeden druhému nenápadně vyhýbali. Setkali jsme se až u večeře. Druhý den nás čekal celodenní výlet pořádaný majitelem chaty. Prý nás provede po svých nejoblíbenějších místech. Asi deset z nás vyrazilo hned za svítání.

Když jsme stanuli po několikahodinovém stoupání nahoru do kopce, zůstali jsme jako očarovaní. Nádherná krajina, stříbrná řeka v údolí. Dojetím mi do očí vstoupily slzy. Vtom jsem ucítila kolem svých ramen jeho ruku. „To je krása,“ zašeptal a přivinul mě k sobě.

Ucítila jsem jeho teplo. Jeho bijící srdce. Jeho blízkost. Stála jsem v jeho objetí a doufala, že nikdy neskončí. Na stará kolena jsem se zase zamilovala. Do svého muže! Domů jsme se vraceli mlčky, ale ruku v ruce. Beze slov jsme pochopili všechno. Naše láska se nám vrátila!

Nečekaně krásné chvíle

Dovolenou jsme si o týden prodloužili, a byly to ty nejhezčí chvíle od dob našeho mládí. „Jak je možné, že jsi souhlasil s touto dovolenou, když jsi chystal rozvod?“ ptala jsem se a dočkala se pro mě překvapivé odpovědi: „Ty hlupáčku.

Já žádný rozvod nechystal. Chtěl jsem tě trochu vytrhnout z té tvojí ulity.

Vždyť ty jsi na mě vůbec nemluvila. Jako bych byl vzduch,“ smál se a něžně mě při tom pohladil po vlasech. Měl pravdu, ale totéž bych mohla tvrdit i o něm! Ale raději jsem si svoje pravdy nechala pro sebe. Umínila jsem si totiž, že se budu snažit být příjemná.

Usměvavá a milá. Svůj slib jsem sama pro sebe dodržela. A bohatě se mi to vyplatilo!

Markéta B. (63), Plzeň