Kdo říká, že láska je jen záležitostí mladých? Já jsem poznala, že zamilovat se můžete v jakémkoli věku. Potkala jsem šarmantního gentlemana a dočista jsem ztratila hlavu.
Je rozvod moje životní prohra a můj život tím končí? Tak to jsem si přiznat nechtěla. Přesně tak totiž lamentovala moje maminka, když jsem jí oznamovala, že mé manželství je po třiceti letech u konce. „Přece se v padesáti nerozvedeš. Ty ses úplně zbláznila,“ lomila rukama a nezapomněla mi připomenout, že v naší rodině se nikdy nikdo nerozváděl.
Tak jsem tedy byla první, mohla jsem si gratulovat. Půl století jsem oslavila už jako rozvedená ženská, sama v našem domě, kde jsem ještě před pár lety nadávala, že není k hnutí. Stačilo, aby se naše tři dcery provdaly a rázem se mi celý dům zdál tak velký. Teď ještě tím spíš, že zmizel manželův klavír, všechny jeho věci a v neposlední řadě i on.
Nebudu se litovat
Po padesátce se rozhodl dokázat si, že ještě nepatří do starého železa. Našel si o téměř polovinu mladší slečnu a rovnou se k ní nastěhoval.Celá situace nebyla pěkná, ale já jsem odmítala dál se litovat. Navíc jsem měla velký důvod k radosti, narodil se mi první vnouček Davídek a já jsem se okamžitě stala nejstarostlivější babičkou.
Dcera se zetěm se navíc rozhodli nastěhovat zpět k nám domů i s malým miminkem. V domě bylo tedy zase veselo a já jsem hlídala, uspávala, vařila a do toho stále chodila do práce. Čas ubíhal a Davídek rostl jako z vody.
Do pár let k němu přibyla ještě sestřička a i ostatní mé dcery se staly maminkami. Byla jsem tedy zasloužilá babička a tu roli jsem si velmi užívala. A užívat si roli dědy, zničehonic chtěl i můj bývalý manžel. Byť se o rodinu dlouho nezajímal, najednou se mohl přetrhnout, aby s námi trávil čas.
Věděla jsem, že to nebude jen tak, a když se mi doneslo, že začal bydlet v nedaleké garsonce, hned jsem si domyslela, odkud vítr fouká. Moje mladá náhradnice si přeci jen uvědomila, že život s postarším chlapíkem nebude nic pro ni a byl konec velké lásky.
Zasloužil si to!
„Má, co si zasloužil,“ vyřkla nahlas má nejstarší dcera to, co jsme si doma všichni mysleli, ale nikdo se neodvážil to vyslovit. Od doby, co jsme se rozvedli, uplynulo pět let a já jsem nechtěla být nepřející. Bylo mi ho svým způsobem líto, souhlasila jsem tedy s tím, že s námi oslaví Davídkovy šesté narozeniny.
Na naší zahradě se sešla celá naše početná rodina, mé tři dcery s manžely, jejich celkem čtyři děti, má stará maminka, já, i můj bývalý manžel. Nevídaná sešlost. Když Davídek rozbalil poslední dárek, můj exmanžel si odkašlal, vstal a začal se slavnostním projevem, který nikdo nečekal. Byla to přehlídka sebemrskačství.
Omlouval se za poslední roky, kdy rodinu zanedbával a sypal si popel na hlavu. Celé mi to přišlo až směšné, ovšem jen do doby, než svou řeč zakončil slovy: „Tak věřím, že se k sobě s maminkou vrátíme a budeme zase rodina jako dřív.“ Stál tam jako mistr světa, zatímco my jsme na něj koukali s otevřenou pusou.
Opravdu si myslí, že se ke mně po tom všem může jen tak vrátit, jako by se nic nestalo? To tedy ani náhodou! Vstala jsem a beze slova odešla. Přála jsem si do něčeho bouchnout (ideálně do něj), a vybít ze sebe tu zlost. Procházela jsem se ulicemi snad hodinu, dokud jsem se trošku neuklidnila.
Připravená, jak svého exmanžela pošlu jednou provždy k šípku jsem pak, zamířila k domovu. Před naší brankou v tu chvíli zastavilo auto a z něj vystoupil elegantně vyhlížející muž zhruba mého věku. Na sobě měl modré sako a v ruce držel obálku. „Přejete si?“ zeptala jsem se ho, těsně předtím než zazvonil na zvonek.
Podíval se na mě a krásně se pousmál. Představil se jako ředitel základní školy, kam má náš Davídek zanedlouho nastoupit do první třídy. Ukázalo se, že má dcera je zmatkař po mně a něco špatně vyplnila v dokumentech k zápisu, domluvila se tedy s ředitelem, že jí je škola doručí k opravě.
Bydlí nedaleko
„Bydlím tu nedaleko, tak jsem si řekl, že vám to dovezu osobně,“ vysvětloval mi mile a poté nasedl zpět do auta a odjel. Tak šarmantního muže jsem dlouho nepotkala, říkala jsem si. A náhle jsem byla naprosto klidná. Bývalému manželovi jsem upřímně sdělila, že můj návrat k němu opravdu nehrozí.
„To radši zůstanu sama!“ řekla jsem mu, i když jsem sama sobě musela připustit, že např. pan ředitel, Jindřich, jak jsem si jeho jméno přečetla na obálce, ten by se mi opravdu líbil. S tím tak zestárnout… Přešlo léto, nastal podzim a můj vnouček nastoupil do první třídy.
Čas od času jsem ho do školy vodila já, a někdy jsem měla to štěstí a potkala jsem na chodbě či před školou i pana ředitele. Nikdy mě nezapomněl pozdravit a mile se usmát, a každé takové setkání mi rázem zlepšilo den. Asi za půl roku mě ale jedna taková cesta do školy vyděsila k smrti.
Byl to běžný pracovní den, ráno jsem vnuka dovedla do školy a poté jsem rychle běžela do práce. Asi okolo poledne mi volala vyděšená dcera s tím, že Davídek ve škole prý spadl z prolézačky. „Mami prosím tě, jeď do školy, já tam z práce budu až za hodinu,“ prosila mě až hystericky.
Velká boule
Když jsem doběhla do školy, našla jsem uplakaného vnoučka sedět ve sborovně. Na hlavě si držel mokrý hadr a bylo znát, že bude mít asi pořádnou bouli. Objala jsem ho a snad vystrašenější než on jsem se slyšela, jak říkám, že musíme k doktorovi. „Já vás tam odvezu,“ ozval se za mnou povědomý hlas pana ředitele, Jindřicha.
Naložil nás s Davídkem do auta a uháněl s námi do nemocnice. Byl tak ledově klidný, že jsem se vedle něj začala pomalu uklidňovat i já. A vnouček? Ten se uculoval hned, jakmile jsme vyrazili od školy. Možná to bylo tím, že ho ta hlava přece jen zase tolik nebolela, možná ale i tím, že mu Jindřich celou cestu humorně vyprávěl o svých vlastních úrazech v dětství.
Před nemocnicí už na nás čekala má dcera, které jsem cestou volala. Poděkovala panu řediteli, chytla Davídka za ruku a zmizela s ním v čekárně dětského lékaře. „Myslím, že potřebujete kávu,“ řekl mi Jindřich s tím svým milým úsměvem ve tváři a já jsem uznala, že má pravdu.
Káva a jeho společnost, to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Hodina a půl s ním v kavárně utekla jako voda, a kdyby nás poté dcera s vnoučkem nevyzvedla, seděli bychom tam jistě dál. Z Davídkova hrůzně vypadajícího zranění byla nakonec jen jedna nepatrná boule.
To je rande?
Ale ještě něco víc nám jeho pád z prolézačky přinesl. „Mami, ty randíš s ředitelem?“ ptala se mě vykuleně dcera, když jsem nasedala k ní do auta. „Ale co tě nemá,“ odpověděla jsem jí, i když jsem dobře věděla, že co není, může být. A moc jsem si to přála. Pozval mě na dobročinný ples, na který jsem se už moc těšila. Netančila jsem roky.
Protančili jsme celý večer a začali jsme se pravidelně vídat. Oba jsme byli svobodní, nemuseli jsme se nikomu zpovídat a rodině jsem se tak přiznala až po určité době, že skutečně už nějaký ten pátek, jak říká má dcera, „randím s ředitelem“, a je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Všichni byli v šoku.
I můj bývalý muž konečně pochopil, že ve srovnání s Jindřichem nemá sebemenší šanci, a tak uznal, že návrat nás dvou k sobě nikdy nepřipadne v úvahu. Přeji mu, aby jednou také našel takovou spřízněnou duši, jakou jsem objevila já v mém panu řediteli. Určitě se mu to jednou podaří. Všechno je totiž možné a nezáleží na tom, jak staří jsme.
Milada (60), Liberecko
