O podnikání jsme nikdy s manželem nepřemýšleli, natož v seniorském věku. Nápad se zrodil během chvilky a jeho realizace netrvala o moc déle!
Do odchodu na zasloužený odpočinek mi zbýval sotva měsíc a mně se začalo zmocňovat zděšení. Na zdi v kuchyni jsem měla kalendář, kde jsem si odškrtávala jednotlivé dny, a málem počítala hodiny, kdy už budu konečně volná. Ale teď, když ta chvíle měla konečně nastat, bylo všechno jinak.
Potřebovali jsme peníze
Manžel už odpočíval rok, ale to slovo odpočíval jsme oba mysleli ironicky. Opravoval totiž domek, který před časem zdědil ve stavu ruiny. Odmítl ho prodat, protože v něm strávil dětství se svým dědečkem, který se o něho po smrti jeho rodičů staral.
Manžel se s domkem nemohl rozloučit a já byla ráda, přestože nám odčerpával nejen čas, ale samozřejmě i peníze.
No, alespoň se nenudil. Ani minutu! Všechno si na domku opravoval sám. Zdil, natíral, nahazoval omítku a mnoho dalšího. Že se mu občas něco nepovedlo, bylo přirozené. On se ale nevzdával a brzy se z něho stal mistr devatera řemesel, jak se říká. Ale tím desátým bývá bída, která se tak trochu nevyhnula ani nám.
Byl to jen takový nápad
„Víc finančně nezvládneme. Obzvlášť, když odejdeš do toho důchodu,“ povzdychl si a já si najednou připadala k ničemu. Přemýšlela jsem, jak si k tomu důchodu přivydělat.
„A nedala by se nějaká místnost, už hotová, někomu pronajmout?“ napadlo mě a manžel se rozzářil.
„To je nápad!“ zajásal a dodal: „Zrovna se mě na totéž ptal jeden můj bývalý kolega z práce. Po rozvodu shání nějaké skromné bydlení. A mohl by mi i pomoct, času má dost, jako já.“ Manžel nelenil a hnal se k telefonu.
Za chvíli bylo vše domluveno. Jmenoval se Pepa a byl mi od začátku sympatický. Skoro jako kdyby byl z rodiny. Stačila mu jedna velká místnost s příslušenstvím. A to zrovna manžel dokončoval!
Už jsem se těšila
Do důchodu se mi odcházelo znatelně lehčeji. Už jsem se opět začala těšit na dny, kdy si budu moct dělat, co chci. Třeba NIC! První den jsem opravdu nedělala vůbec nic, ale potom mi to nedalo. Šla jsem chlapům pomáhat na stavbu.
Cestou mě oslovila pro změnu moje známá. Shodou okolností také bývalá spolupracovnice. O pěkných pár let starší. Hledala levné bydlení, svůj drahý velký byt přenechala mladým a nechtěla překážet.
Spřádal velké plány
Vzala jsem ji s sebou, aby se dohodla s panem stavbyvedoucím – mým manželem. Měl opět jednu hezkou místnost hotovou a malá koupelnička by prý šla celkem lehce přistavět. Za týden jsme měli druhého nájemníka, vlastně nájemnici.
Nebyla sice tak sympatická jako Pepa, ale měla tichou a samotářskou povahu, a tak jsme o ní skoro nevěděli. „Marie, něco mě napadlo. Zbývají ještě tři místnosti. Co kdybychom je už předem vybudovali pro nějaké nájemníky? Mohli bychom mít takový malý penzion,“ navrhl mi manžel a já ihned kývla.
Zájem byl velký
Zbývalo jen s nápadem seznámit pana Pepu a Věrušku, jak se naše podnájemnice jmenovala. Uvařila jsem dobrou večeři a otevřela lahvičku červeného. S trochou obav jsem je zasvětila do našeho plánu. Obávala jsem se, že budou proti, ale oni hned nadšeně kývli.
Prý čím víc lidí, tím větší zábava! Stavební práce nabraly na obrátkách. Chtěli jsme mít vše hotové co nejdříve. Chystali jsme se podat inzerát, že máme volné pokoje, ale ani k tomu nedošlo. Hned jak se ta novina rozkřikla, zájemci se přímo hrnuli.
Podnikáme a baví nás to
„Nikdy jsem netušila, že by o něco takového mohl být tak velký zájem!“ divila jsem se, ale můj manžel už spřádal dalekosáhlé plány. „Bydlení je pořád potřeba, vždyť se to povídá i v televizi, že lidi nemají kde bydlet. Víš co, Maruško?
Hned jak nám tenhle domek začne trochu vydělávat, koupíme další. Třeba i trochu větší. Vybudujeme penzion, další, větší a dražší,“ plánoval.
Jeho nadšení nakazilo i mě. A dokonce i Pepu a Věrušku. O dva roky později jsme slavnostně otevřeli penzion pro seniory. Ten první byl náš domov, protože Pepík i Věruška už patřili k nám. Podnikáme a nemáme volnou ani minutu!
Marie P. (65), Plzeňsko
