Už coby malá holka sestra neudržela korunu. A nezměnila se ani po padesáti letech. Nadělala dluhy, a všude podepsala mě.
Složenky se mi kupily ve schránce a nakonec na mě zazvonil exekutor. Až do té šokující chvíle, kdy vám stojí na prahu cizí chlap a vyhrožuje, jsem nebrala problém příliš vážně. Spíš jsem si ho nevšímala.
„Je to nějaký omyl. Podvod. Nějací šmejdi to na mě zkoušejí,“ myslela jsem si a složenky ani nečetla. Proč si dělat starosti, když i tak jich má člověk nad hlavu. Právě jsem zvažovala rozvod a dcera přišla o práci. Soused nade mnou stále vrtal a já se už dlouhé týdny pořádně nevyspala.
Život se mi hroutil před očima
Zdraví mi také moc radosti nedělalo, z ničeho nic mě rozbolela záda a žaludek. „Je to psychosomatické,“ tvrdil lékař, když prohlížel všechny moje výsledky z odběrů a rentgenů. Měla jsem se radovat, že mi nic není, ale neradovala. Bylo mi totiž čím dál hůř. Z cizího chlapa na mém prahu se vyklubal exekutor.
Nebyl to ale žádný ras. Mluvil se mnou slušně, a dokonce projevil starost, zda mi něco není. Nakonec mi u kávy poradil, co mám dělat a na koho se obrátit. Dluh jsem zaplatila, nebylo zbytí, a nakonec i rozvod jsem si rozmyslela.
Všude byl můj podpis
Manžel totiž stál při mně, nic nevyčítal a byl mi oporou. Chtíc nechtíc jsem musela přiznat, že je charakter a já pěkná mrška nevděčná! Společně jsme šli za sestrou, která všechny ty dluhy zapříčinila. Vadilo mi hlavně, že mě navíc všude podepsala. Nemohla jsem ji ani udat, šla by určitě do vězení. Takovou budoudnost jsem sestře nepřála, třebaže mi dělala problémy.
Věděla jsem, co řekne
„Tak jak mi ty peníze hodláš splácet?“ zeptala jsem se jí, ale odpověď jsem znala dopředu. Zněla, jak jinak: „Nesplatím ti nic, protože nic nemám!“ Přijít o více než sto tisíc se mi opravdu nechtělo.
Nejhorší bylo, že ty peníze ani na nic nepotřebovala, prostě je utratila jen tak, za maličkosti a nesmysly! „Víš co? Já tě udám. Ve vězení tě srovnají!“ vyhrkla jsem na ni. Neudala bych ji, ale nějak jsem tu nezodpovědnou osobu musela vystrašit.
Konečně klidně spím
Opravdu se dost vylekala. Něco takového nečekala. Společně jsme usedly ke stolu, a než jsem se odhodlala něco říct, promluvil můj muž. „Tak když nemá tady Hanička peníze, ať si dluh odpracuje! Dáme jí minimální mzdu a bude u nás uklízet.
Nakupovat, vařit a péct. Za tebe. Ty si trochu toho odpočinku zasloužíš! A máme ještě zahrádku. I tam se práce najde.“ Byl to přímo geniální nápad! Mám po všech letech nádherné volno. A sestra je ráda, že nemusí za mříže.
Eva N. (61), Prachatice
