Těžko najít babičku či dědu, kteří by se ani trochu netěšili na potomky svých dětí. I moderní babičky přece rády pohlídají. Alespoň já tedy určitě.

Manžel už potřetí za sebou prohrál v člověče, nezlob se. Je celý navztekaný, protože prohrávat prostě neumí. Ani při hře, ani v životě. A tam má pocit, že prohrál na celé čáře. Bohužel jeho nálady odnáším já.

Přestože se mě neustále snaží z našich „neúspěchů“ obviňovat, i já jsem přece nešťastná z celé situace.

Pořád bylo hodně práce

Na začátku našeho manželství vypadalo vše růžově. Já i František jsme měli práci, která nás bavila, milovali jsme se a měli do života spoustu plánů. Když se narodil Honzík, zůstala jsem chvíli doma a už se zase nemohla dočkat, až půjdu do práce. Naštěstí tu byla babička, moje máma, která se o našeho syna starala.

A ráda. Jak sama říkala, užívala si to. To samé následovalo, když přišla na svět dcera Hanička. Moje kariéra se úspěšně rozvíjela a zároveň jsem měla spokojenou rodinu a zvládala jsem s pomocí mámy domácnost i děti.

Něco mi asi uteklo

Teprve, když byly děti starší, jsem si začala uvědomovat, že jsem si jich jako malých, roztomilých, vlastně moc neužila. Strašně rychle vyrostly a už s nimi nešlo hrát dětské hry. Obě děti měly své těžké období.

Syn, aniž bychom to věděli, těžce bojoval se svou identitou. A puberta naší Haničky byla naprosto děsivá. Naštěstí jsme ji všichni přežili ve zdraví. A z Hany se feťačka nestala.

Čekali jsme na vnoučata

Dcera se vdávala už ve dvaceti. Nejprve jsem myslela, že je těhotná nebo že chce už založit rodinu. Ale nic takového se nekonalo. Byli jsme s manželem zklamaní, protože v našem domě bylo podivně prázdno a my bychom se moc rádi těšili z vnoučátek.

Pravdu je třeba přijmout

Od té chvíle, kdy mi došlo, že jsem si svých dětí v jejich nejroztomilejším období moc neužila, jsem se upnula na myšlenku, že si to všechno vynahradím u vnoučat. Čas běžel, a vnoučata nikde.

Při oslavě třicátých narozenin nám konečně dcera oznámila své definitivní rozhodnutí, že s manželem děti mít prostě nechtějí. Nikdy.

Pochopili jsme s mužem, že nemá smysl jí to vymlouvat. Každý člověk má právo se svobodně rozhodnout. Jenže pro nás je to nesmírně těžké. Už také proto, že se dětí nedočkáme ani od syna. Honzík má spokojený vztah se svým partnerem a já jsem za to vděčná.

Stále nás to trápí

Bohužel manžel to bere jinak. Nedokáže se smířit s realitou. Závidím svým kamarádkám, když je potkávám s kočárky na ulicích. Je mi úzko, když sedíme v kavárně a ony vytahují fotografie svých roztomilých vnoučátek. Já nic takového nemám a mít nebudu. Naše rodina vymře po meči i po přeslici.

A mně zbude jen stále protivnější a protivnější manžel. A možná že mi nezůstane ani on. S protivným dědkem se těžko žije. Ještě mám děti s jejich partnery. Ale naše vztahy jsou komplikované. Zejména s dcerou, která se mi svým rozhodnutím dost odcizila. Vím, že bych to měla chápat a respektovat, ale nejde mi to.

Zuzana M. (58), Hradec Králové