S manželem jsme procestovali celý svět. Potom jsme se usadili. Nechala jsem se vždycky znovu přesvědčit, že je na dítě ještě brzy – až bylo pozdě!

Trvalo dlouho, než jsem manžela přesvědčila, aby vzal dobrý post, skvělý plat a usadil se. On ale i dál potřeboval k životu adrenalin a nové zážitky „Tenhle víkend jsem pro nás zajistil bungee jumping,“ jásal v dobách, kdy to ještě vůbec nebylo u nás běžné.

Cestování jsme vyměnili za horolezeckou stěnu, seskok padákem a já nevím, co ještě všechno.

Nemohu říct, že by mě to nebavilo, ale roky přibývaly, čtyřicáté narozeniny jsme oba oslavili, a já jsem cítila, že náš vztah se musí posunout dát – že bychom měli mít děti.

Hodiny zatikaly

Podíval se na mě tím svým modrým pohledem „Nepočkáme ještě?“ tentokráte jsem na něho vyštěkla: „Já už nechci čekat!“ A tak jsme začali pracovat na dítěti. Uplynul rok a miminko nepřicházelo. „Plodnost po třicítce klesá,“ významně se na mě podívala lékařka.

„Já té divné módě užívat si a čekat s dítětem do čtyřiceti nerozumím,“ dodala. „Jediným řešením je umělé oplodnění, poraďte se s manželem.“ Jirkovi se do toho nechtělo, nakonec ale souhlasil. Doktorka měla pravdu – zásah do organismu to byl . Hormonální léčba, injekce do břicha, čekání na „uzrání“ co nejvíce vajíček.

Marná snaha

Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Pak pod narkózou odebrání vajíček, oplodnění ve zkumavce, čekání na zprávu, kolik se jich chytilo, a uložení do dělohy. Měli jsme štěstí. Podařilo se oplodnit tři vajíčka.

Rozhodli jsme se pro možnost dvojčat s tím, že jedno embryo zůstane zmrazené, kdyby se to nepovedlo. A ono se to nepovedlo. Brečela jsem celý den. „Neplač, vyjde to příště,“ utěšoval mě Jiří. Musela jsem tři měsíce počkat, pak jsem dostala virózu.

Když jsem se z ní vybabrala, zemřela mi matka. Tak uběhl rok. Pak přišel na řadu Mrazík, jak jsme říkali zmrazenému embryu. A zase nic! „Víš co? Uděláme si hezkou dovolenou,“ přemluvil mě manžel. Tak jsme letěli do Thajska.

A pak jsme konečně absolvovali další kolo. Zázrak se ale ani tentokrát nekonal.

Proč já?

„Nemohla bys mluvit o něčem jiném?“ vztekal se Jirka, jen jsem začala o dítěti. Potřebovala jsem podporu, a ta se mi vzdalovala. Hádali jsme se už pořád, raději se zdržoval v práci. „Dej se nejdřív do pořádku a pak se o tom budeme bavit.“ Na to už ale nedošlo.

Jeho kolegyně, o třináct let mladší, s ním otěhotněla. A já zůstala v pětačtyřiceti sama. Nejdřív jsem se zhroutila. Pět let mi trvalo, než jsem byla ochotná pustit si dalšího chlapa do života. Jenže už bylo pozdě. Tak jsem zůstala bez dítěte. Vlastní vinou. I když jsem toužila po dítěti, nechala jsem se vždycky ukecat.

Je to nespravedlivé, že on si teď po padesátce chodí po našem městě s potomkem, a mně zbyly jenom oči pro pláč. Můj současný přítel děti má, už velké, má vnuky, kteří mě mají rádi, ale já to pořád cítím, že nejsou moji. Bojím se, že moje stáří bude smutné.

Veronika (58), Kladno