Před lety jsme s manželem Karlem postavili rodinný dům holýma rukama. Doslova a do písmene. Teď mě z mého domova syn a snacha vyhánějí.

Neměli jsme moc peněz, a tak jsme se do stavby pustili sami. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když jsme s Karlem hned z práce běželi na stavbu a v noci padali do postele, abychom ráno vstali do práce a celý koloběh se rozjel nanovo.

Vlastníma rukama jsme postavili dům, ve kterém žijeme dodnes, ale bez mého milovaného Karla. Ten mě opustil příliš brzy. V pětašedesáti dostal infarkt, ze kterého se už nevzpamatoval. Jedinou útěchou tak pro mne zůstal můj syn, který s námi bydlel. My měli přízemí a on si k obrazu svému upravil první patro.

Do oka mi nepadla

Náš Kája se dlouho neměl k randění. Teprve po smrti táty, si konečně přivedl slečnu. „Mami, rád bych ti představil Věru,“ přišel jednou domů v doprovodu hezké brunetky. Zdála se mi ale od začátku poněkud zvláštní. Bohužel, přestože jsem se moc snažila, nesedly jsme si tak, jak bych si přála.

Věra se nicméně po pár měsících nastěhovala, a já jsem nic nenamítala. Do soukromí jsme si nelezly. Každá si hospodařila na tom svém. Kája byl ale i po roce přesvědčen, že je to ta pravá, a milou Věru si vzal.

Vždycky ke mně byla chladná a nepřátelská, ale po svatbě se její postoj vůči mně ještě zhoršil. Přesto jsem ale na sobě kvůli synovi nedávala nic znát a vyhýbala se neshodám. Kája s ní byl šťastný, a to dělalo šťastnou i mě. Ve své podstatě jsme se jedna před druhou přetvařovaly.

Cítila jsem se zavázaná

Syn mi byl od smrti táty velkou oporou a pomáhal mi s věcmi, které jinak v rodině zastává muž. Jenom díky němu jsem první roky bez manžela zvládla. Měla jsem tedy stále pocit, že mu něco dlužím, a tak jsem mladým ve všem ustupovala. V den, kdy mi oznamovali, že čekají dítě, měla Věra v očích něco zvláštního.

Rozhodně to ale nebylo štěstí… Dnes vím, že už tehdy spřádala plány, jak mě z domu dostat. Po narození malé Elišky u nich bylo pořád rušno. Nabízela jsem jim pomocnou rukou. Zatímco Kája s díky odmítal, Věra na mě šla zostra.

,,Nejvíce byste nám pomohla, kdybyste se odstěhovala a nechala nám dům,“ řekla zcela vážně a bez zábran. Já se nezmohla na slovo. Kája na ni vytřeštil oči a začal ji usměrňovat. „Co blázníš? Uklidni se!“ vyjel na ni. „Vždyť ten dům je mých rodičů. Oni ho postavili!“ Věra po něm jen loupla očima a odešla.

Začala dělat naschvály

Od té doby se mi ale občas začaly dít podivné věci. Nejednou se mi stalo, že když mladí odjeli, nešla v celém domě elektrika. A protože jsem sama pojistky nikdy nenahazovala, neměla jsem ani tušení, kde jističe hledat.

Jít si pro pomoc k sousedům mi bylo trapné, a tak jsem kolikrát seděla doma hodiny potmě.

Vždycky, když se vrátili a já jim líčila, co se mi zase stalo, Věrka se vždy potutelně usmívala. Prostě mi zjevně dělala různé naschvály a doufala, že to nevydržím, sbalím se a jen tak jim dům přenechám. Kam bych ale šla? Na domov důchodců rozhodně nepomýšlím!

Zase to zkusila

Nenechám se vyhnat už kvůli manželovi. Ten by se musel obracet v hrobě, a tak jsem dál snášela různé ústrky. Když byl malé Elišce rok, pozvali mě na oslavu. Věra celou dobu nevkusně připomínala, jak se nahoře mačkají. Nastínila mi, že plánují druhé dítě.

,,Ale kam se vlastně vejdeme? Vy jste dole sama a my se tu mačkáme,“ opět vytáhla do boje.

Vyštvat se nedám

Tentokrát se mi ovšem zdálo, že už i můj syn je na její straně. Evidentně se jí povedlo ho zmanipulovat. Pořád ho tlačila. ,,Tak už jí to řekni, dělej,“ posouvala ho směrem ke mně. ,,Co ti leží na srdci, synáčku?“ dodala jsem mu kuráž.

,,Mami, víš, my bychom…,“ odmlčel se a sjel pohledem k ženě. Ta ho gestem ruky vyzvala, aby pokračoval. ,,My bychom chtěli, abys na nás dům přepsala,“ řekl konečně. ,,Já ale ještě neumírám. Stejně jsi jediný dědic. O nic nepřijdeš,“ ohradila jsem se. Vstoupila do toho snacha.

Byla jsem v šoku

,,Už jsme vám zajistili místo v domově důchodců. Za měsíc se můžete stěhovat,“ šokovala mě. Kája jen pokrčil rameny. Jejich nabídku jsem odmítla. Denně čelím různým nástrahám. Asi si snacha řekla, že když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém. Rozhodla jsem se jednat a změnila závěť.

Nedostanou nic!

Když to jinak nepůjde, syna vydědím. Tohle jednání je příšerné a stále nemohu pochopit, že jsem se něčeho tak hrozného vůbec dočkala. Někdy si říkám, že jsem raději neodešla se svým manželem.

Vnučku hlídat nesmím a Kája se se mnou taky téměř nebaví. Nevím, jestli ze strachu ze své ženy, nebo proto, že mu už také úplně vymyla mozek a on přijal její scestný názor, že na dům, který jsme s manželem vybudovali, mají oni plné právo. Na celý a beze mne!

Drahomíra T. (67), Hodonín