S Mirkem jsme se dali dohromady, když nám bylo šestnáct. A vydrželo nám to, dokonce jsme plánovali svatbu.

Mohla jsem mít všechno, zbyly mi jen oči pro pláč. Nejradši bych si dala facku. A teď musím žít sama se sebou a od rána do večera poslouchat výčitky svědomí. Hloupá náno, říká mi můj vnitřní hlas. Ale začněme raději pěkně od začátku. S Mirkem jsme se dali dohromady, když bylo nám oběma šestnáct.

Ve vsi si z nás dělali trochu legraci, tetky nám říkaly mladá láska a strejcové prorokovali, že do švestek budeme od sebe. Jenomže my dva jsme všechny ty posměváčky překvapili. Vydrželi jsme spolu do pětadvaceti, a světe, zboř se, rozuměli jsme si čím dál víc. Plánovala se svatba.

Chtěla jsem se vdávat v létě, přála jsem si, aby slunce zářilo na parádní bílé krajkové šaty, dlouhé až na zem, ba dokonce s vlečkou, na závoj sahající nejmíň do pasu a kytici rudých růží, aby se veselka konala v našem kostele a aby na nás, až půjdeme už jako manželé z kostela za hřmění varhan ven, házeli naši kamarádi rýži.

No tak nic z toho se nestalo. Jen proto, že jsme v ten jistý den jeli do města vybrat prstýnky – jaká ironie – se můj život převrátil naruby. Mirek byl slušný kluk, laskavý, pracovitý, bylo jasné, že se o něj mohu kdykoli opřit. Všechno jsem zpackala.

Posloucháš mě?

Koupili jsme v klenotnictví prstýnky a potom mě Mirek pozval na večeři do restaurace Na Náměstí. Ta už dnes neexistuje a dobře že tak. Nebyla to zrovna nóbl hospoda, ale dobře tam vařili. Když jsme se najedli, objednala jsem si zmrzlinu a Mirek ještě jedno pivo.

Ládovala jsem se vanilkovou a přemýšlela, proč na mě ten mladý muž od stolu naproti pořád kouká. Seděli tam tři a mastili karty. Když tolik pokukoval, pokukovala jsem taky. Abych pravdu řekla, vypadal fantasticky.

Všimla jsem si, že si mě prohlíží tak důkladně, až do něj jeho spolupráči musí strkat loktem, aby nezdržoval hru.

Zaslechla jsem, jak jeden říká: „Kam to pořád civíš?“ A druhý: „Nemůžeš se trochu soustředit?“ Myslela jsem jen na to, proč na mě tak fascinovaně hledí, a ani moc nevnímala, co mi Mirek říká.

Koutkem oka jsem zahlédla, že si ten hezoun od protějšího stolu vypůjčil od číšníka propisku a na prázdnou účtenku cosi čmárá. Zdálo se, že to má nějakou souvislost se mnou.

„Posloucháš mě?“ naléhal Mirek. „Říkám, že…“ Neposlouchala jsem ho. „Co to s tebou dneska je?“ vzdychl a zvedl se. Šel na záchod. A přesně na to čekal tamten. Jakmile Mirek zmizel za rohem, zvedl se a zamířil ke mně. Když nade mnou stanul, div mi nevypadly oči.

Fakt krasavec. „Promiňte, ale máte strašně krásný oči,“ pronesl sametovým hlasem. Mně hlas odumřel. Něco jsem zachrčela. „Musel jsem vám to říct,“ neúprosně pokračoval. Nervózně jsem přeletěla hospodu pohledem. Za minutu nebo dvě je tady Mirek. „Už padám,“ usmál se.

Podal mi účtenku s načmáraným číslem: „Mohla byste mi zavolat? A rychle to schovejte.“ Bez ohlédnutí odcházel. V téže vteřině se objevil Mirek a povídá: „Dáš si ještě něco, nebo zaplatíme?“ Snad kdyby přišel o chvilku dřív a všechno viděl… Ale co dnes už nadělám!

Nejsem přece nějaká taková…

Schovala jsem papír s telefonním číslem do kabelky a prohlásila, že si už nic nedám. Odcházela jsem bez ohlédnutí. Nejsem žádná hej nebo počkej a můj ženich má v kapse snubní prstýnky. Za měsíc se vdávám. Obtěžuj někoho jiného, ty maloměstský hejsku.

Zároveň mě napadlo, že připomínal jednoho známého herce a hlas měl vážně jako samet. Doma jsem se zhlížela ve všech zrcadlech a byla nucena konstatovat, že mi to v krátkých letních šatech a s rozpuštěnými tmavými vlasy opravdu až nebezpečně sluší.

A v hlavě se mi honily stejně tak nebezpečné myšlenky. Byl začátek července a léto pořád nikde. Rádio hlásilo ranní mlhy a odpolední teploty nanejvýš patnáct stupňů. Takové počasí jednoho deptá.

Domluvili jsme si rande

Byla studená sobota a jako každou sobotu odpoledne hrál Mirek s kámoši fotbal na plácku u hospody, pak se chodívali svlažit, Mirek naštěstí jen na jedno nebo na dvě, ostatní zavlažovali vydatněji. Zavolala jsem.

„Dobrý den, nevím, jestli volám správně,“ koktala jsem do sluchátka. „Pokud jste ta nádherná dívka s čokoládovýma očima, tak rozhodně,“ odpověděl.

Nádherná dívka s čokoládovýma očima! To o mně jakživ nikdo neřekl. Domluvili jsme si rande hned na ten večer. Rodiče si mysleli, že jdu ven s Mirkem. Vyplížila jsem se na autobusovou zastávku a rozhlížela se jako nějaký zloděj.

Hlásek uvnitř mé hlavy pištěl, že dělám grandiózní pitomost. Jen si popovídáme a zase půjdu, ujišťovala jsem ten hlásek. Na tom přece nic není.

A ten hlas

Seděla jsem v baru a ustrašeně se rozhlížela kolem. Byl to hloupý vtip. Nepřijde. Vtom se objevil ve dveřích, v džínách a saku a s rudou růží na dlouhém stonku. Věnoval mi ji se slovy: „Pro nejkrásnější dívku ve městě.“ Mohla jsem na něm oči nechat.

No a ten hlas! Jako by vám letní vánek šeptal do ouška, že prázdniny budou namouduši senzační.

Povídali jsme si a povídali, k tomu usrkávali bílé víno. O půlnoci nás nemilosrdně vypakovali: „Je nám líto, panstvo, končíme.

Jsme taky jenom lidi a taky se nám chce spát.“ A protože jsme si ani zdaleka nestačili říci všechno, zamířili jsme do jeho garsonky, abychom si to dopověděli.

V neděli ráno rádio hlásilo postup brázdy vyššího tlaku na naše území, jasno a teploty kolem osmadvaceti stupňů. Léto právě začínalo, ráda jsem mu otevřela dveře dokořán. Přitom jsem však cítila vylekaný tlukot svého srdce.

Tohle bude přůšvih jako Mont Blanc. Mohla jsem lhát, mlžit, překrucovat fakta, zahlazovat stopy, ale rozhodla jsem se obléknout si pomyslný hábit Jana Husa a pro pravdu třeba i zemřit.

Vzpamatovat jsem se nemohla

Oznámila jsem Mirkovi, že jsem někoho potkala. „Měsíc před svatbou? Nemáš horečku?“ vyjekl. Odpověděla jsem, že jsem se zamilovala a citům že se přece poroučet nedá. Třeštil oči, jako by spatřil ducha. „Přeskočilo ti?“ zašeptal. Přeskočilo. Chodila jsem s Frantou, úplně ochromená láskou.

Dopoledne jsme se setkávali v kavárně, pak šli na lodičky anebo na koupaliště, několikrát jsme si udělala i výlet na přehradu, večer jsme sedávali v barech a s půlnocí se přesunovali k němu. Zrušila jsem svatbu, ač za mnou Mirek chodil a dokola opakoval:

„Když se včas vzpamatuješ, všechno ti odpustím. Odvolat svatbu je šílenství.“

Ale udělala jsem to. Složila jsem Frantovi k nohám celý svůj život, on ho zmačkal a zahodil do koše. Už koncem léta to znatelně drhlo. Občas nepřišel na rande, sem tam se neozval týden. Pak začal stále častěji používat svou oblíbenou frázi:

„Dělej, jak myslíš.“ Nebo: „Mně je to fuk.“

Přihnal se déšť a s ním studená zvlněná fronta, která jako by předznamenala vývoj dalších událostí. Počasí se již neumoudřilo, pospíchalo k podzimu, studený vítr surově rval žloutnoucí listí ze stromů.

Začátkem září jsem ho potkala s jinou. Málem to se mnou seklo. Večer jsem mu zavolala a do telefonu křičela: „Zrušila jsem kvůli tobě svatbu!“ Tím svým sametovým hlasem odpověděl: „Já se tě o to neprosil.“

Helena a Mirek

Vzápětí jsem zjistila, že jsem těhotná. Říci to Frantovi by byla bláhovost. Dospěla jsem k rozhodnutí, že dítě vychovám sama a jako otce Františka neuvedu, protože se mi už nechce ani vyslovit jeho jméno.

Absurdní představa, že bych se třeba i s outěžkem mohla vrátit k Mirkovi, který, jak jsem dobře věděla, mě měl opravdu rád, vzala brzy zasvé.

Stále častěji jsem ho potkávala s Helenou, naší společnou kamarádkou. Ta mi jednou povídá: „Prosím tě, proč jsi toho Mirka vlastně nechala? Vždyť je senzační. Hodný, laskavý, obětavý, prostě sen všech žen.“ Jen jsem mlčky vzdychla. A celý život mám před očima, jak si Mirek s Helenou fantasticky žijí.

Dodnes se vodí za ruce. Postavili si nádhernou vilku. A jak krásně jeden o druhém mluví. Patří ti to, říkám si v duchu já, životem těžce zkoušená svobodná matka, věčně bez peněz. To máš za to, jak jsi byla pitomá, ty můro.

Libuše (59), jižní Morava