Pravda za každou cenu není dobrá. Některé věci by se ale neměly zatajovat. Každý má vědět, na čem je.

Malá Janička ukazuje netrpělivě na další fotografii. „A kdo je tohle, babi?“ „To je strejda Luboš,“ říkám a musím se usmívat. Luboš, spolužák ze školy, byl kdysi mojí první vekou láskou. Copak s ním asi je? Žije ještě vůbec? Rychle zavírám fotoalbum, protože přichází můj syn.

Na rozdíl od vnučky nemá rád to moje nostalgické vzpomínání. Žij tady a teď, říká mi neustále. Proč se pořád vracet do vzpomínek. A já se ho snažím poslouchat. Ale za dané situace to tak úplně nejde. Začínám totiž bilancovat.

Chci to dát do pořádku

Teprve nyní si přitom uvědomuji, co zbytečných krámů člověk za svůj život nahromadí. Musím všechny ty věci uspořádat. Nikdo by z tohoto světa neměl odcházet, dokud si po sobě pořádně neuklidí. Jinak to zbude na pozůstalé. A to nikomu nepřeju. Sama jsem to zažila, když postupně odcházeli mí příbuzní.

A zanechávali po sobě dávno nepotřebné listiny, které je ale třeba prohlédnout, co kdyby mezi nimi bylo něco důležitého. Mnoho zbytečných knih, šatů, suvenýrů, hloupostí a fotografií, na kterých už vaši nejbližší nikoho neznají. To já ten pořádek udělám. Snad mám ještě chvíli času.

Bojím se o ně o všechny

Já totiž umírám. Mám na světě ještě přidělen nějaký ten krátký čas, ale diagnóza je nezvratná. Chvíli mi trvalo, než jsem si to v hlavě srovnala, než jsem pochopila, že tu nebudu do té stovky, jak jsem si plánovala. Teď už mám v sobě určitý klid.

Jen jedno mě moc trápí, nevím, jak to říct rodině. Chtěla bych jim toho ještě tolik vysvětlit.

Povyprávět jim o našem rodu, o předcích, o dalších důležitých věcech. Jenže oni nic nevědí, a tak mají na tyto věci málo času. V bláhovém přesvědčení, že ho budeme mít ještě společně mnoho. Bojím se o ně. Hlavně o syna.

I když už dávno má vlastní rodinu, stále mě potřebuje. Jsem jeho hlavní poradce. Jak zareaguje, když mu řeknu, že o Vánocích budeme možná každý už někde jinde?

Petra K. (70), Znojmo