Už jako malá jsem si vždy hrála s panenkami a s dalšími dětmi na maminku, tatínka a miminko, někdy i víc miminek… Byla jsem posedlá dětmi.
Už jako malá jsem vždy snila jen o tom, že budu jednou maminka. Všichni si kvůli tomu ze mě utahovali, ale čím jsem byla starší, tím víc jsem se těšila, až budu mít miminko. O tom, čím se budu živit, jsem vůbec nepřemýšlela.
Je ten pravý
To mi bylo v podstatě jedno, a když mě dali rodiče na ekonomickou školu, nijak jsem se nevzpouzela. Střední škola pro budoucí matky neexistovala, tak mi bylo fuk, kde získám maturitu.
Když jsem potkala Radka, věděla jsem hned, že je to ten pravý, se kterým si pořídím kupu dětí. V naší rodině se totiž přicházelo do jiného stavu jako na běžícím pásu, takže jiná možnost mě ani ve snu nenapadla!
Můj muž mě podržel
Jenže ani po mnoha letech jsem do jiného stavu nepřišla. Následovalo velké množství vyšetření a prohlídek mě i manžela. Bylo to náročné, úmorné a drahé. Nepodařilo se ani umělé oplodnění.
Smířit se s tím, že zrovna já, která jsem vždycky milovala děti, nebudu mít své vlastní, mi trvalo spoustu let. Zvládla jsem to díky Radkovi. Pamatuju si na den, kdy jsem bulela nad krutostí osudu, on mě objal kolem ramen a navrhl adopci.
Měla jsem rodinu
„Věruško, třeba je naším posláním dát štěstí někomu, ke komu se osud zachoval krutě už na startu do života! Adoptujeme si nějakého prcka,“ řekl a mrkl na mě lišácky.
Nakonec jsme po mnoha různých peripetiích adoptovali sourozence, sedmiletou Sašu a čtyřletého Káju, kteří přišli o rodiče při autonehodě a jinou rodinu neměli.
Od začátku to nebylo jednoduché, museli jsme si na sebe všichni zvykat a sžít se, ale najednou jsme byli rodina, tak jsme si s tím museli poradit.
Nakonec jsme všechny překážky překonali a po pár letech by už nikoho nenapadlo, že ti dva rošťáci nejsou naše krev.
Ta zpráva mě vyděsila!
Šok přišel až v mých pětačtyřiceti letech. Šla jsem na běžnou gynekologickou prohlídku, a když mi doktorka oznámila, že jsem těhotná, dostala jsem záchvat smíchu. „To se, paní doktorko, asi pletete.
Za pětadvacet let všemožného snažení jsem neotěhotněla ani po umělém oplodnění,“ řekla jsem, když jsem se uklidnila.
„Já děti mít nemohu!“ Paní doktorka se ale nedala. „No, tak teď jste ale těhotná,“ odpověděla rezolutně doktorka a usmála se na mě. Na tenhle okamžik jsem čekala tolik let, a nejednou byl tu.
Byla jsem v šoku
Jenže můj první pocit nebyl nával štěstí. Ten přišel až mnohem později, když mi to všechno došlo. Z ordinace jsem odcházela vyděšená a v šoku. Nechtělo se mi tomu věřit, ale byla to pravda. Nejvtipnější reakci měl můj muž, který se usmál a řekl:
„Říkal jsem ti, že spolu budeme šťastní, a já své sliby plním!“ Lepšího muže jsem si nemohla přát.
Sourozenci, jak se patří
Od té chvíle jsem byla jako ve snu, a přestože mi zpočátku nebylo zrovna moc dobře, byla jsem nejšťastnější žena na světě.
Ze začátku jsme měli trochu obavy, jak to přijmou Saša s Kájou, ale dlouho jsme se na to s manželem připravovali, takže to nakonec přijali s radostí, jak jsme doufali, a těšili se s námi.
Když se nám malá Anička narodila, ze Saši se stala starší sestra se vším všudy, a kolikrát mě nechtěla k malé ani pustit: „Jen lež a odpočívej, maminko, já dám naší Anušce napít!“ velela jako velká ženská.
Kája nám zase jako správný gentleman držel vždy dveře, abych projela s kočárkem, a doprovázel to slovy: „Jeďte, holky moje!“
Prostě sen se stal skutečností a já si žila svoji pohádku. Když mě někdy napadlo, že jsem příliš šťastná a že bych o své štěstí mohla přijít, můj muž mě rovnou zarazil: „Co blázníš, Věruško? Neznám nikoho, kdo by si to zasloužil víc než ty.
A své jsi sis již vytrpěla! A nejen ty. Štěstí je tady správně!“
Za ten dar pořád děkuji
Nevím, jak je možné, že jsem přišla do jiného stavu, a nevědí to ani lékaři. Když se ptám, všichni jen krčí rameny a říkají: To se někdy stává.
Stalo se a vlastně je to jedno.Vždyť všechny tři děti i můj manžel jsou má odměna a životní dar, za který nepřestávám každé ráno děkovat. Zázraky se prostě dějí i normálním lidem. A děti zázrak rozhodně jsou!
Věra V. (61), Český Krumlov
