Dodnes to nemohu pochopit. Byli jsme spolu tři roky a já nepoznala, že pro něj nejsem jediná a že si vybudoval rodinu i s jinou ženou.

Bylo mi třicet pět let a tehdy jsem si uvědomila, že bych měla pomalu pomýšlet na rodinu. Osud mi přihrál do cesty Martina. Líbil se mi, měli jsme společné zájmy, byla jsem s ním šťastná, proto mi poprvé přišlo na mysl, že on by mohl být ten pravý.

Žili jsme na hromádce

Po roce a půl jsme se rozhodli, že bychom si založili rodinu. Moji rodiče byli z Martina nadšení a jediné, co jim trochu vadilo, bylo to, že se nehrneme do svatby. Pro mě to nebylo důležité, nějaký papír přece neposílí naši lásku. Jak krutě jsem se mýlila. Dnes bych měla alespoň lehčí život.

Kamarádka mě zaskočila

Miminko se nám podařilo prakticky ihned. Těšila jsem se, že s Matýskem budeme konečně kompletní. Byla jsem natolik zvyklá na to, že Martin je občas na služebních cestách, že mi nepřišlo, že se děje něco neobvyklého.

Pak mi ale otevřela oči moje kamarádka Lenka. Nevinně se mě zeptala, jestli má Martin sestru. O ničem jsem nevěděla.

Červíček pochybností

Lenka si myslela, že domnělá Martinova sestra má malé dítě, a náš Matýsek tak bude mít parťáka. Lenka totiž zahlédla Martina na náměstí našeho okresního města. V družném hovoru

s jistou ženou a v době, kdy měl být na služební cestě.

To mi bylo divné. Martina jsem se proto zeptala. Odpověděl, že to byla žena jeho kamaráda a že ji potkal náhodou, když se vracel ze služební cesty. Nebylo důvodu mu nevěřit. Něco ale ve mně stejně hlodalo.

Služební cesty

Když se blížil termín mého porodu, měla jsem strach. Co když nebude Martin se mnou? Co když ho zase někdo odvolá? Tyto otázky mi znepříjemnily konec těhotenství.

Martinovy služební cesty, které se odehrávaly jednou týdně třeba jen na dva dny, ve mně vyvolávaly čím dál větší nervozitu.

Po pár týdnech jsem se znovu svěřila Lence. Snažila se mě uklidnit, ale nebyla moc přesvědčivá. „Jestli něco víš, řekni mi to.“ Vytušila jsem, že se děje něco, co přede mnou tají.

Dvě rodiny

Zpočátku se mě snažila uklidnit tím, že se musím soustředit na dítě, nakonec ale povolila. Nejen ona, ale i další dvě naše kamarádky viděly Martina s onou ženou na výletech. V době jeho služebních cest. To už nemohla být náhoda.

Uhodila jsem na Martina, že se nemůže náhodně setkávat s kamarádovou ženou. Nakonec se přiznal.

Nebyla to manželka jeho přítele. Byla to jeho manželka! Byli spolu deset let a měli osmiletého syna. Pak přišla krize a on potkal mě. Prý si myslel, že ji opustí, ale najednou se vše uklidnilo. Mě také nechtěl ztratit. Proto žil dvojí život.

Jenže mezitím se mu narodilo druhé dítě. A za pár měsíců další, náš Matýsek.

Nechápala jsem, jak chce obě rodiny zvládat. Jak si to představoval? Co jeho žena? Ta také nic nevěděla? Vždyť s ní musel být méně než se mnou. Martin mi na vše odpověděl, ale mohla jsem mu ještě věřit? Jeho žena prý neřešila jeho nepřítomnost.

Prý jí to bylo jedno. Mně ale ne, proto jsem chtěla ukončit náš vztah.

Báječný muž

Když jsem Martinovi řekla, že s ním končím, zkoušel navrhnout, že se rozvede. Ale překvapilo mě, že se ani moc nesnažil mě přesvědčit. Proč také. On si mohl vybírat. Já ne. Nemohla bych mu už dál věřit. O Matýska jsme se nehádali. I když jsem Martinovi neodpustila, nechtěla jsem naše dítě připravit o tátu.

Vždyť on je to nejlepší, co mi ze vztahu zůstalo. Alespoň proto nebyl náš vztah úplně zbytečný. Dnes už je lépe. Mám nového přítele, který miluje mě i Matýska. A chce být pořád s námi, dokonce chystáme svatbu.

To je pro mě důkaz lásky, jen jsem si musela projít těžkou zkouškou, abych na to přišla.

Daniela S. (44), České Budějovice