Byla jsem milovaný jedináček. Maminka s tatínkem chtěli velkou rodinu, ale po teprve deseti letech manželství jsem se narodila já. Jenže štěstí odešlo spolu s maminkou.
Bydleli jsme v menším městečku na jihu Čech, kde měli rodiče obchod. Takový ten se vším, koloniál se jim říkalo. Když něco chybělo, tatínek to pro zákazníka objednal. Dařilo se nám dobře, i když jsme byli všichni v podstatě od rána do večera v obchodě. Já si hrála a rodiče prodávali.
Oba byli moc oblíbení, občas přimhouřili oči a dali něco na dluh. Idylka skončila, když maminka onemocněla. Tuberkulóza byla tehdy nevyléčitelná. Nebylo mi ani šest let, když zemřela. Tatínek se z toho nemohl vzpamatovat. Maminku moc miloval a život bez ní si nedovedl představit.
Sám na to nestačil
Jenže domácnost potřebovala ženskou ruku a taky jsem tu byla ještě já a obchod. „Tondo, takhle se uštveš,“ zaslechla jsem tatínkovu sestru Janu. „Já ti Aničku pořád hlídat nemůžu, taky mám svou rodinu.
Stejně tak není možné, abych zaskakovala v krámě. Ten můj už na mě bručí. Zkrátka si musíš najít ženskou!“ A protože to byla rázná ženská, obratem tatínkovi dohodila jednu vdovu po sedlákovi z vedlejší vesnice.
Jednoho dne se zjevila ve dveřích a za ruku vedla dceru Slávku, která byla v mém věku. Jakmile zjistila, že jsem nemocná, usmála se na tatínka a řekla:
„Jestli vám to nebude vadit, podívám se na ni.“ Matně si vzpomínám, jak přišla k mé posteli, převlékla propocené povlečení a udělala mi zábal.
Vetřela se mi do života
Druhý den se objevila zas, v ruce držela sáček s bylinkami. „To té chuděrce uleví,“ řekla tatínkovi. „A pro vás tu mám pár buchet.“ Začala k nám docházet, až jednou neodešla. Za pár měsíců byla svatba. Věra byla rozhodně podnikavá žena.
Na grunt si najala správce a pomáhala v obchodě. Tatínek byl po dlouhé době šťastný.
Nedělal rozdíly mezi mnou a Slávkou, až jsem někdy žárlila. „Přece bys nežárlila, Aničko, ty jsi tu doma. Slávka se musela odstěhovat z místa, které měla ráda.
Tak jí to chci usnadnit.“ Ke mně se macecha chovala sice hezky, ale cítila jsem v tom něco, co dětská dušička ještě neumí popsat. Dneska bych řekla faleš, vypočítavost, žárlivost…
Udělala si ze mě služku
Bohužel jsme takhle žili jen krátce. Tatínka totiž v lese zabila uvolněná kláda a byl na místě mrtvý. Zlom v chování macechy nastal prakticky okamžitě. „Ančo, kde zase trajdáš?“ křičela na mě, když jsem si někde hrála. Vždyť mi bylo teprve devět!
„Prase jsi už nakrmila? Prádlo čeká na vyžehlení! Slávce není dobře, uvař jí čaj!“ To bylo pořád.
Krám asi slušně vydělával, z gruntu vozila Věra mléko, máslo a někdy maso. Na mě ale nikdy nezbylo. Postupně mě vystrnadila z pokoje, kde jsem spala se „sestrou“, do malého pokojíku pro služku.
Snad každý večer jsem prosila pánaboha, aby si mě k sobě vzal, za maminkou a za tatínkem.
Vstávala jsem za svítání, zatopila v kamnech, připravila všem snídani, poklidila, co bylo třeba, a utíkala do školy. Pak nastala druhá směna. Praní, žehlení, vaření. Kromě macechy mě komandovala i Slávka. Přesně jako v té pohádce o Popelce.
Snad to četly a připadlo jim to strašně zábavné. Ale žít se v tom nedalo.
Dobře jsem se učila, ale to macechu nezajímalo. „Má talent, měla byste ji pak nechat studovat,“ říkal jí pan učitel. „Pch, talent!?“ zasyčela. „K čemu jsou holce študia. Hlavně ať se brzy vdá.“ Pak přišla válka.
Macecha se rychle zorientovala a tajně kšeftovala s jídlem ze statku. Peníze se k ní jen kutálely.
Myslela jsem, že po škole budu stát za pultem jako moje maminka. „Nemáš talent na obchod,“ rázně rozhodla. Tak jsem nastoupila do práce k místnímu sedlákovi. Dřela jsem od rána do večera, nejdřív u sedláka, pak doma. Ty dvě byly v krámě a já musela převzít starost o celou domácnost.
Odešla jsem s prázdnou
Hned po válce jsem se vdala. Chtěla jsem vypadnout z domova. Toník, jmenoval se stejně jako můj tatínek, mi pořád nadbíhal. Nebyl to sice princ z pohádky, ale vyučený tesař, a hlavně člověk s dobrým srdcem.
„Určitě máš nárok na nějaké věno nebo dědictví po tatínkovi,“ přemýšlel manžel. Nedostala jsem nic. Nevím, jak to macecha zařídila, ale všechno bylo přepsané na ni. Odešla jsem s prázdnou.
Stala se chyba?
Ani prstýnek na památku po mamince jsem si nesměla vzít. Zbyla mi po ní jedna jediná fotka. Krásná žena s laskavýma očima se na ní usmívá. Tolik mi chyběla. „Aničko, já tě uživím, nebudeme se doprošovat,“ rozhodl tehdy Tonda a své slovo dodržel.
S macechou ani „sestrou“ jsem se už nikdy neviděla, zařekla jsem se, že nechci, a před svými dětmi jsem o nich nikdy nemluvila, styděla jsem se. Teď, když jsem stará, si uvědomuji, že to byla chyba. I o špatných věcech se v rodině má mluvit.
Tím, že o zlu nebudeme mluvit, nezmizí a zlí lidé bohužel byli, jsou a budou vždy.
Anna S. (76), Ústí nad Labem
