Nevím, co mě táhlo do té vísky na hranici s Rumunskem. Jako očarovaná jsem se ubytovala v místním hotýlku a tam se mi zdál sen, který se mi dodnes stále vrací.
Jela jsem za bývalou kolegyní do Maďarska. Provdala se tam a teď bydlela až u hranic s Rumunskem, tak jsem musela odřídit pořádný kus cesty. Cestou mě ale zaujala malá, opuštěná vesnička na hranici s Rumunskem.
Prostě jsem tam musela zastavit. Domy i ulice byly zanedbané. Kéž by tu byla alespoň nějaká hospůdka, napadlo mě. Od rána jsem nejedla a měla jsem hlad jako vlk. Šla jsem dál a konečně uviděla místní lokál. Stiskla jsem kliku a vstoupila.
Vesnička duchů
U stolu sedělo několik hostů. Kdybych nebyla tak hladová, otočila bych se ve dveřích a běžela pryč, bylo to tam divné. Takhle jsem ale zamířila k prázdnému stolu na druhém konci místnosti. „Jaká je nabídka?“ zeptala jsem se anglicky číšníka.
Naštěstí mi rozuměl. Objednala jsem si něco jako segedín.
„Co vás k nám přivedlo?“ zeptal se jeden z mužů na druhé straně putyky lámanou angličtinou. „Jenom projíždím,“ odpověděla jsem. „Radil bych vám, abyste se tu nezdržovala,“ řekl s vážným výrazem a ostatní začali přitakávat. Lehce jsem kývla. V tu chvíli ale přede mě číšník postavil jídlo a konverzace skončila.
Rychle odejděte!
Když jsem snědla guláš, který byl mimochodem skvělý, zaplatila jsem a zvedla se k odchodu. „Věřte jim,“ řekl mi číšník na rozloučenou. „Opravdu bude lepší, když rychle pojedete pryč.
Zdržovat se tady není pro vás bezpečné,“ opakoval za opětovného přikyvování štamgastů.
Procházela jsem práznou vesnicí a hlavou mi vrtalo, proč mi radili, abych odjela. Takhle jsem došla až na náves. Nikde ani živáčka. Bezradně jsem stála a zvažovala, jakou cestou se vydat, když jsem najednou spatřila muže, právě mizel v postranní uličce.
Jelikož to byl jediný člověk, kterého jsem potkala, rozběhla jsem se za ním. Zahlédla jsem, jak vešel do nějaké budovy. Byl to malý hotýlek. Vešla jsem dovnitř. Po dlouhé cestě a po jídle jsem se cítila unavená, tak jsem se nakonec rozhodla, že tu přespím.
Objevil se ve snu
Vešla jsem do pokoje a natáhla se na postel. Přemohla mě únava, usnula jsem vzápětí a zdál se mi sen o tom neznámém muži. Jako by připlul ve větru a vášnivě mě políbil. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Srdce mi divoce bušilo.
Cítila jsem i v tom snu, jak se propadám do tmy. Ráno mě probudily sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a v první chvíli nevěděla, kde jsem. Šíleně mě bolela hlava, jako při opravdu velké kocovině. Opláchla jsem si tedy obličej a opustila hotýlek.
Ani nevím, jak jsem se z uliček vymotala a dostala se k autu. Ten muž mi ale nedal spát. Od té chvíle na něj myslím ve dne i v noci, zdává se mi o něm. A občas mám pocit, že ho dokonce vidím, když usínám, stát v rohu mé ložnice.
Helena (56), Zlín
