Když jsem začala na své dceři pozorovat divné chování, nejdřív jsem odmítla věřit, že by to mohlo mít příčinu tak strašlivou.

Stáňa se narodila, když už jsem ani nedoufala, že bych ještě někdy mohla mít dítě. Manžel se už dávno předtím se mnou rozvedl, toužil po velké rodině a tu já mu nebyla schopná dát. Chápala jsem ho, taky jsem si moc přála děti.

Pak jsem jednou po krátkodobé známosti zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem šťastná, ale plná obav, v mém věku už těhotenství bylo spíš něco jako rarita. Ale všechno probíhalo v pořádku a nakonec jsem si odnášela dcerku domů.

Vychovávala jsem Stáňu sama, ale bylo nám dobře. Měla jsem sice dvě zaměstnání, abych nás obě uživila a aby Stáňa nepocítila handicap, že nemá otce, ale zvládala jsem to. Vyrostla z ní krásná a chytrá dívka, ve škole patřila mezi premianty.

Nejdřív jsem nevěřila

Když jí bylo šestnáct, začala se trochu měnit, ale přičítala jsem to pubertě. Asi pro svou zaměstnanost jsem si bohužel nevšimla, že jde o něco horšího. Jednou za mnou přišla kamarádka a řekla mi, že prý Stáňa bere drogy.

Nechtěla jsem jí věřit, tohle by moje Stáňa přece nikdy neudělala, je chytrá a ví, že drogy jsou svinstvo!

O tom, že si občas dá cigaretu, jsem věděla, ale tohle? Přece jen ve mně začal hlodat červík podezření, a tak jsem si vyhledala informace, jak se lidé po požití drog chovají. Chtěla jsem zjistit, jestli nemůže mít moje kamarádka přece jen pravdu. Jak se ukázalo, pravda to bohužel byla.

Začala jsem Stáňu pozorovat a uvědomila jsem si věci, které jsem dosud přehlížela nebo připisovala dospívání. Dcera téměř nejedla, nespala, vypadala unaveně, ale zároveň měla spoustu energie.

Neustále něco dělala, do noci si četla… Všechno do sebe začalo zapadat, ale pořád jsem tomu nemohla úplně uvěřit.

Potřebovala jsem důkaz. Proto jsem si zašla do lékárny a nakoupila testy na přítomnost metamfetaminu v moči. Když jsem pak dceru donutila test udělat, což samo o sobě bylo dost problematické, a uviděla pozitivní výsledek, v první chvíli jsem úplně oněměla.

Mám ji vyhodit?

Jak je to možné? Vždyť Stáňa je vlastně ještě dítě! Jak se tohle mohlo stát? Dcera mi ale neřekla ani slovo a zamkla se ve svém pokojíku. Tu noc jsem nemohla usnout, pořád jsem musela přemýšlet, co budu dělat, jak mohu Stáně pomoct…

Pak jsem si zjistila jsem o drogách všechno, co šlo, obvolávala jsem centra pro drogově závislé, a hledala způsob, jak Stáně pomoct. Začala jsem s ní o tom mluvit.

Vysvětlovala jsem jí, že ji mám ráda, a nechci se dívat, jak se ničí, jen si musíme nastavit nová pravidla. Chtěla jsem po ní, aby mi hlásila, kam jde, kdy se vrátí, a občas jsem ji donutila test zopakovat.

Přes veškerou moji snahu se ale situace vůbec nelepšila. Stáňa pravidla nedodržovala, a nakonec jsem se dozvěděla, že přestala i chodit do školy. Bylo mi jasné, že to takhle nezvládnu, a šla jsem se poradit s psychologem.

Ten se mě nejdřív ptal, jak dlouho to trvá, jestli se mi doma ztrácejí peníze nebo nějaké věci, a konečný verdikt byl drsný: řekl mi, že mám dceru vyhodit z domu! Moje nejhorší noční můry najednou byly reálné.

Věděla jsem, že je to kruté, ale totéž mi radili také další lidi, kteří měli podobnou zkušenost.

Odrazí se ode dna?

Nakonec jsem sebrala zbytky sil a Stáně řekla, že musí z domu, ale že se může kdykoli vrátit, že tu jsem pro ni, ale to si musí srovnat v hlavě ona sama. Když odcházela, věděla jsem, že ji to buď zachrání, nebo zničí. Byla jsem zoufalá, sáhla jsem si na dno svých sil.

Často jsem přemýšlela, že ji najdu a přivedu domů, ať je to, jak chce, ale nakonec jsem si vždy uvědomila, že by to vůbec nepomohlo. Asi půl roku byla Stáňa kdovíkde. Do školy nechodila, vyhodili ji. Občas mi zavolala, ale nedalo se s ní ani normálně mluvit.

Za tu dobu jsem zestárla snad o deset let, nad vodou mě držela jen slabá naděje, že se to snad jednou nějak zlepší. Věděla jsem z konzultací, že člověk na drogách by si měl sáhnout až na dno, aby se od něj mohl odrazit. A že přestat musí sám chtít.

Je to nekonečný boj se strachem

Bylo to strašně těžké. Jednou jsem přijela z víkendu vlakem na a na nádraží jsem Stáňu uviděla. Byla špinavá, zdrogovaná, ani mě nepoznala. Zavolala jsem záchranku a nechala ji odvézt do nemocnice. Druhý den jsem jí domluvila pobyt na psychiatrii. Moc nechtěla, ale nakonec s léčením přece jen souhlasila.

Po tříměsíčním pobytu na odvykací kúře jsem ji vzala domů a jen se modlila, aby to zvládla, aby do toho svinstva už nikdy zase nespadla. Nakonec Stáňa udělala rozdílové zkoušky, vrátila se do školy a dostudovala.

Zatím je „čistá“, jak se říká, ale já mám pořád strach, že by se k drogám mohla znovu vrátit. Vím, že je to boj na celý život, ale já ho rozhodně vzdát nechci…

Anna (56), Praha